Zápisník jedné Radky

Impulzivní. Láskyplná. Milující. Hysterická. Empatická. Kamarádská. Ztracená. Hledající. Obětavá. Pracující. Unavená. Svá. Svéhlavá. Něžná. Hlasitá. Opravdová.  Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jaká budu máma. Nikdy jsem si ani co by se za nehet vešlo neuvědomila, jak těžké je být mámou. Nikdy jsem nestudovala jak se to dělá "být mámou". Já jsem zkrátka vycítila, že teď je ten čas. Že teď to zkusím. Zkusím udělat všechno proto, abych v daný okamžik byla ta nejlepší máma pro své dítě. Být nejlepší máma, ale neznamená být dokonalá. Znamená to své dítě milovat. A milovat i sebe samu, protože láska se prociťuje a předává. Láska se neučí. Já nejsem ani v nejmenším dokonalá. V ničem. A už vůbec ne v mateřství. A možná v té nedokonalosti tkví právě ona dokonalost :-)  Snažím se být svým dětem kamarádkou, ale i mantinelem. Nejsem soudce, jen směruju. Umím na ně zplna hrdla křičet a pak se jim omlouvám. Asi to není výchovné, ale je to upřímné a cítím to tak. Chci aby kluci v

Ráda bych dnešní článek věnovala duším, které mě umí vytáhnout z bahna, které obejmou když se mi chce plakat, které mě podpoří v mých šílených nápadech (které bývají jako neřízená střela) a které se se mnou smějí až do konce. Když se řekne "anděl", každý z nás si vybaví něco jiného. Pro někoho je to nadpřirozená bytost , pro jiného přítel, dědeček, nebo máma. Pro mě je anděl jak bytost, kterou nevidím, ale jen cítím, tak i člověk, který má andělské vlastnosti. Člověk, který nesoudí, ale přijímá. Člověk, který hledá na všem to krásné. Člověk, který bere život takový jaký je a je smířen se svou smrtelností. Člověk, který vyzařuje čistou energii, dokáže dávat, ale i v dobrém (od dobrého) brát. Můj anděl je můj manžel. Opravdu. Je to člověk, který se narodil proto, aby šířil štěstí.  Můj anděl je moje máma, která mě s nesmírnou láskou porodila a vychovala. Je to máma, která mi nikdy nezavřela náruč, vždy mě vyslechla a objala. Do andělské tlupy patří celá moje rodina, která

Možná tenhle článek nebude až tak pozitivní, ale bude od srdce. Bude bez přetvářek, kudrlinek a pozlátek. Bude o životě, sebepoznání, sebelásce a rezonanci. I když se snažíme být lepšími lidmi , posouvat své vědomí na trošku jiný level, i když se snažíme dávat lásku a být pozitivní , někdy přichází zkoušky, které nám zkrátka dají na frak. Všimla jsem si jedné takové přímé úměry - čím víc se nějak duševně posouvám, přijímám různé myšlenky zasvé, tím víc se mi mění okolí . A já ty proměny vlastně hodně špatně snáším. Jsem typický složitý rak - ve všem se pitvám, dávám své city na talíř a někdy je pak musím posbírat, protože se parádně rozsypaly. Každý máme nějaký úkol. Každý z nás se posouváme na další a další schod a čím lépe zvládneme ten první, tím snadněji stoupáme na ten další. Taky to máte? Taky jste se za poslední roky staly součástí proměn? Někdy si říkám, proč se mi lidi neměníme všichni společně, ruku v ruce. Místo toho velmi často kráčíme každý trošku jiným směrem -

Vždycky když spadnu na hubu, jako by někdo přišel, podal mi ruku a zvedl mě zase nahoru. Bývala jsem jako houba - a z části ještě pořád jsem - nasávala jsem všechno dobro i zlo světa. Už ale vím, že tohle není můj úkol. Mamka mi vždycky říkala "Radu, na tebe se někdo jen křivě podívá a ty už pláčeš. To nemůžeš, zničíš se", a já už asi vím jak to myslela. Já nemůžu spasit svět, nemůžu odpracovat poslání ostatních lidí, nemůžu žít z negativ. Jsem tu sama za sebe. Dostala jsem šanci být nejlepší, jak jen dovedu. Teď, ve svých třiceti letech už taky vím, že když na mě někdo plive jedy a hází šípy, není to můj problém. Poměrně lehko se to chápe, ale když tu situaci prožíváte, stojí to hodně úsilí, abyste si to uvědomili. Jsem rak. Citlivý rak. Pořád hodně pláču, ale o něco víc se směju. Prožívám každou emoci. Když jsem naštvaná, tak křičím a můj obličej dělá neskutečné grimasy. Když se směju, tak opravdu zplna hrdla a z plných plic. Nechci ani v nejmenším tvrdit, že jsem neu

Stejně tak, jako je velmi důležité s dětmi být, je naprosto stejně důležité být bez nich. Možná vás přepadly někdy pocity, že se vám chce skočit z okna, prodat vaše milované poupátko a nebo ho seřezat na jednu hromadu. Nic z toho neuděláte. Možná proto, že je to jen momentální citový kolaps a možná proto, že máte strach z policie :D Byla bych ráda, kdybyste tento můj článek nebrali příliš vážně, protože svoje děti samozřejmě zabít nechci (většinou) :D O své děti se staráme. Je to tak nějak přirozené a stejně nám nic jiného nezbývá. Dokud si neumí to naše rozkošné robě samo odskočit na toaletu a ostříknout řiťku v bidetu, zkrátka musíte jít a čuchat ta hovna všude okolo. Tedy vlastně nejen čuchat, ale i otírat a ještě se tvářit, že je to strašně roztomilý. Děťátko nejprve kojíte, potom krmíte, šišláte na něj, občas se před ostatníma matkama na pískovišti tváříte, že vás ten váš malej kedloubek fakt nikdy nesere, a že je skoro Bůh (ó Dío). Ale ruku na srdce, občas máte sakra chuť s