Asi šlapu do vosího hnízda a mnohé (vždysluníčkové matky) pobouřím, ale pojďme se podívat pravdě do očí. Jsou i takové dny, kdy máte chuť být sama, nebo dát dítěti diazepam.
Ráda bych se vyhnula debatám o tom, jak moc milujeme svoje děti. Pokud jste totiž normální (co to je?) lidská bytost a žena k tomu, máte přirozeně vyvinuté mateřské pudy, tudíž je nad slunce jasné, že své mládě (ať už máte chlapce, dívku, sovu nebo strašidlo z vikýře) nade vše milujete. A já svého Šťastného Buddhu taktéž. ALE někdy jsou takové chvíle, že ač medituji, naskakuje mi žilka na čele :D
Například včera. Jeli jsme celá rodina (i Anička v plodovém vaku) do Prahy k zubaři. Jakožto dopravní prostředek jsme zvolili vlak. Kdybych to bývala věděla! Adámek celou cestu řval! A pod pojmem "celou cestu" myslím opravdu 1h 17 minut. Nejprve jsem konejšila, ukazovala hračky, hubičkovala, dávala jídlo. Po 40 minutách mě svrběla ruka a chtěla jsem seřezat jak Adama, tak Ondřeje (jen tak, pro úlevu). Všichni cestující mě chtěli očividně zabít, protože ty pohledy bych vám nepřála. Když v Nymburce všichni vystoupili, zdálo se mi, že to bylo ze zoufalství.
V Poděbradech jsme se odebrali z vlaku i my a já jsem chtěla začít řvát na celé kolo a mlátit u toho hlavou do zdi :D Adámek se totiž ihned uklidnil a vrhal dechberoucí úsměvy. Takže ruku na srdce přátelé. Někdy to je zkrátka na palici!
Ráda bych se vyhnula debatám o tom, jak moc milujeme svoje děti. Pokud jste totiž normální (co to je?) lidská bytost a žena k tomu, máte přirozeně vyvinuté mateřské pudy, tudíž je nad slunce jasné, že své mládě (ať už máte chlapce, dívku, sovu nebo strašidlo z vikýře) nade vše milujete. A já svého Šťastného Buddhu taktéž. ALE někdy jsou takové chvíle, že ač medituji, naskakuje mi žilka na čele :D
Například včera. Jeli jsme celá rodina (i Anička v plodovém vaku) do Prahy k zubaři. Jakožto dopravní prostředek jsme zvolili vlak. Kdybych to bývala věděla! Adámek celou cestu řval! A pod pojmem "celou cestu" myslím opravdu 1h 17 minut. Nejprve jsem konejšila, ukazovala hračky, hubičkovala, dávala jídlo. Po 40 minutách mě svrběla ruka a chtěla jsem seřezat jak Adama, tak Ondřeje (jen tak, pro úlevu). Všichni cestující mě chtěli očividně zabít, protože ty pohledy bych vám nepřála. Když v Nymburce všichni vystoupili, zdálo se mi, že to bylo ze zoufalství.
V Poděbradech jsme se odebrali z vlaku i my a já jsem chtěla začít řvát na celé kolo a mlátit u toho hlavou do zdi :D Adámek se totiž ihned uklidnil a vrhal dechberoucí úsměvy. Takže ruku na srdce přátelé. Někdy to je zkrátka na palici!
Komentáře
Okomentovat
Krásný den všem čtenářům mého blogu :-) Budu velmi ráda, za veškeré připomínky, nápady, chválu či kritiku.