Zápisník jedné Radky

Občas se mě ptáte, co já a jídlo. Co já a životní styl. Ale však vy to víte. Hrany občas, smažák občas, ovšem tuze ráda, čokoládu často a ořechy denně. Co na to moje tělo? Čím víc cvičím a zdravěji jím, tím více vážím. Včera večer jsem váhu odnesla do sklepa. Často mě sere, hádáme si a mohla by přijít k úrazu. Pokud se bude chtít zvážit Božský, ať jde do sklepení, kde najde nejen tuto skleněnou dámu, ale i velkou zásobu alkoholu :D Za svůj život jsem na váze viděla již různá numera. Zvláštní je, že i když jsem v různých etapách vážila stejně, tělo vypadalo zcela jinak. Mé maximum bylo 78 kilo. Chvála Bohu to bylo v den porodu s Amamem. Nejhůř jsem vypadala na střední, když jsem vážila rozkydlých 67 kilo. To jsem měla madlata lásky z Černé pri Čopě až do Aše. Paradoxně se do mně v této době zamiloval Ondřej. Dnes mi ale říká, ať se do této podoby již nedostávám. Nejhubenější jsem byla na naši svatbu - 54 kilo. Nic moc. Byla jsem fakt vychrtlá a v místě kozic byly téměř prohlubně. Ne

To, že děti začnou dříve či později mluvit, to je známá věc. A je to opravdu humorné. Život je najednou samá groteska. Děti jsou našim odrazem. Což mi připomíná, že bych asi neměla mluvit tak sprostě... Adámkovi byly nedávno dva roky a jak pravila má matka, je chytrý jak rádio, po své mamičce (jakože po mně). Nezavře hubici a neustále má potřebu komentovat sled událostí (někdy až moc). Zjistil tedy moc mluveného slova. Ráda bych se s vámi podělila o nějaké jeho "vejšplechty". Ale předem bych ráda upozornila na pár věcí, aby mě nenavštívila sociální pracovnice. Sprostě mluvím jen když mi něco spadne (jsem levá, takže poměrně často). Doma si nenadáváme a máme se rádi. Adámka perly: "Trenky v zadku mám, pani." "Di do pdele pani" "Se na to vykašlu, hegot, už" "Táta má malou pinďu" (to jsem se obzvlášť bavila, ale samozřejmě záleží na úhlu pohledu :D) "Jedu dělat hovno do pdele." "Sála (Sára) je číča a teta Nana

Je zajímavé, jak se člověk dokáže přizpůsobit situaci. Když je vám šestnáct, docela v klídku si zvyknete na noční život, zelenou od Božkova, hlavu v kybli a vstávání na poledne. O pár let později, když se učíte na zkoušky ve škole či maturitu, máte takový úsporný režim. Do hlavy nalejete tuny matroše a mezi biflováním, si dáváte jen dvacetiminutové šlofíky... Pak přijde práce a opět nový rytmus. Vstáváte brzy ráno, dáte si kafe, něco do hubice, běžíte na vlak či startujete vozidlo a hurá do procesu. Domů jezdíte k večeru, skok do vany, hups na gauč, sklenka vína do hrdla, spát a ráno šupky dupky opět nanovo. No a poté mateřská, co se nazývá dovolená. Jako je to všelicos, ale rozhodně ne dovolená. Berte to tak, že facháte 24 hodin denně, 7 dní v týdnu bez nároku na opravdovou rekreaci a slušný honorář!  Občas vám robě pohlídá babička, či jiný dobrovolník, ale nebývá to na dobu delší než li pár hodin, až den (alespoň do určitého věku). No a do toho by bylo dobré to doma trošku

Chtěla bych vám říct, že degenerace šedé kůry mozkové na mateřské dovolené není jen záležitostí žen. Trpí i muži. Trpí soužitím se zdementnělou ženou. A za následek to má to, že blbnou taky. Žít se mnou není žádné terno. Tedy občas určitě ne. Jsem strašně temperamentní, impulsivní, unáhlená a pojašená. Když se pro něco rozhodnu, musí to být teď a hned, cizí názory neposlouchám a dělám hodně věcí najednou. A tak není divu, že se mnou ta mateřská dělá divy. Občas sfoukávám elektrické lampy v domnění že je to svíce, ohřívám jídlo v myčce, odemykám byt centrálem a nebo dávám špinavé nádobí do ledničky. Ale pozor! Já mám omluvu! Jsem 24 hodin s dětičkama a buďme rádi, že ještě nešišlám! Onehdy jsem ale zmerčila náznak blbosti i u Božského. Popravdě řečeno, vůbec se mu nedivím. Každé ráno, než jde do roboty, chodí venčit Knedlika (né přílohu z housek, ale psa). Je to takový rituál, zkrátka každodenní rutina.  Ale minulý týden odešel venči psa bez psa :D Oblékl se, zavřel dveře, vzal vo

..a umím spoustu užitečných věcí! Něco mě naučila maminka (a dělá, že ne), něco tatínek (chlubí se tím), něco děda (nechtěně), něco babí a zbytek jsem odposlouchal (nenápadně). 8. února mi byly dva. Jakože roky. Jmenuju se Adam Sezima a nejvíc na světě miluju jídlo. Hned za mafem (čti masem), následují těstoviny a ogult (čti jogurt). A ihned za tím vším Bertíček, máma a táta. I když si se mnou máma často hraje, občas musí dát Beltímu mléko a to pak nevím do čeho píchnout. A tak vymýšlím kdesi cosi. Třeba odeberu vejce z lednice a klepu je dovnitř, do WC, o záchodové prkénko. A máma pak řve a já ji zacpávám pusu, páč mě to štve. A jí štvu asi já, protože potom počítá do tří a na "3" následuje sekec, kterej mi přijde vtipnej. Ale už mi jsou ty dvaaa, takže se musím pochlubit, co umím! Vím, že kluci mají pinďoula a holky magínu. Taky vím, že kluk je táta, děda, Bertí a já. Holka je babi, Sári a máma. Vím, že když se mi něco nepovede, říká se "kurva dopdele"

Albert, Brďoch, Albi, Cipísek, Berťas, Bertík je s námi už čtyři měsíce a kousek. Neuvěřitelné! Minulý rok touhle dobou jsem už byla těhotná. Nevěděl to nikdo, jen já, ploditel (Ondřej), těhotenský test a Jen (gynekolog). Zítra touhle dobou už to věděli skoro všichni :D A jaké to je, mít dva kluky? Super! Vždycky jsem si myslela, že budu mít určitě jedno dítě a bude to holka. Bude taková Rory a já Lorelai. Tak mám dva kluky. Člověk míní, život mění. Ale víte co? Já bych ani za mák neměnila. I když se říká, že by každá žena měla mít dceru a každý muž syna. Ale mě ta mužská energie fakt baví (většinou). No a víte co? Možná občas tu holčičku mám, protože Adámek má u babičky šperkovnici s cetkama a v Tescu si vybral stříbrnou peněženku s flitry :D Kluci jsou super. A mohla li bych si znovu vybrat, chci zase kluky. Jediný co mě bude fakt vytáčet, a to už vím teď, jsou za pár let zvednutá prkénka, "svěží" vítr z hor krát tři, tuny knedlíků a rohlíků, špinavý ponožky na podlaze

Víte čeho se fakt bojím? Stáří a samoty (holubů taky, ale teď chci bejt vážná:-). A možná ještě víc se obávám ztráty milovaného člověka. Nejvíc na světě bych si přála, abysme to s Ondrou táhli bok po boku, zestárli spolu a pořád si vyměňovali ty zamilovaný pohledy. Chci vidět svoje kluky vyrůstat a poznat jejich děti. Chci stárnout s grácií a nestydět se za vrásky. To jsou věci, o kterých se nemluví, ale máme je v sobě. Život utíká a my si ani neuvědomíme, že plyne rok za rokem. Chceme to, co zrovna nemáme. Když jsme svobodní, chceme partnera. A když ho pak máme, zamilovanost vyprchá, vadí nám na něm vše a chceme zpět svoji svobodu.  Když máme dobrou práci, chceme otěhotnět. Když čekáme miminko, chceme být štíhlé. Když se narodí dítě a nemáme dobrou práci, chceme víc peněz. Když miminko nespí, chceme aby bylo větší a spalo. Když vyroste, chceme zase držet v náručí to malinké batole. A když máme zase tu skvělou práci, chceme být doma s děťátkem a nespat. A tak si přeju pro sebe,

Čím dál tím víc mi přijde, že mezi sebou všichni soutěží a málokdo je sám sebou, včetně mně. Poslední dobou nad sebou hodně přemýšlím a snažím se zjistit, jaká doopravdy jsem. A je to opravdu to nejtěžší? Nestydět se za to kým jsme? Musíme se neustále s někým srovnávat a něco si dokazovat? Ať chceme nebo ne, ovlivňuje nás naprosto všechno okolo nás. Ach ty internety, instagramy a facebooky. Opravdu to vidím sama na sobě. Celej ten virtuální svět je plnej iluzí, který se nás snaží pohltit. A daří se. Nutí nás nenápadně kupovat a hromadit věci, který nepotřebujeme, tlačí nás do póz a nulový sebelásky, vnucuje nám myšlenky, který nejsou naše. A třeba já, přiznám se bez mučení, ještě nemám koule na to, se na všechny virtuální reality vykašlat, smazat je a být tou Radkou, jaká se na tenhle svět narodila. Dospěla jsem ale už do fáze, za kterou jsem na sebe hrdá. Nesnažím se zavděčit lidem, neškatulkuju se, nejsem prvoplánová a nezávidím. To je podle mně dobrej start. Už jsem opustila o