Čím dál tím víc mi přijde, že mezi sebou všichni soutěží a málokdo je sám sebou, včetně mně. Poslední dobou nad sebou hodně přemýšlím a snažím se zjistit, jaká doopravdy jsem. A je to opravdu to nejtěžší? Nestydět se za to kým jsme? Musíme se neustále s někým srovnávat a něco si dokazovat?
Ať chceme nebo ne, ovlivňuje nás naprosto všechno okolo nás. Ach ty internety, instagramy a facebooky. Opravdu to vidím sama na sobě. Celej ten virtuální svět je plnej iluzí, který se nás snaží pohltit. A daří se. Nutí nás nenápadně kupovat a hromadit věci, který nepotřebujeme, tlačí nás do póz a nulový sebelásky, vnucuje nám myšlenky, který nejsou naše. A třeba já, přiznám se bez mučení, ještě nemám koule na to, se na všechny virtuální reality vykašlat, smazat je a být tou Radkou, jaká se na tenhle svět narodila.
Dospěla jsem ale už do fáze, za kterou jsem na sebe hrdá. Nesnažím se zavděčit lidem, neškatulkuju se, nejsem prvoplánová a nezávidím. To je podle mně dobrej start.
Už jsem opustila od myšlenky, že čím víc máte přátel, tím jste něco víc. Ne. Já se chci obklopovat jen lidma, se kterýma mám zrovna to stejný naladění mysli a vzájemně se od sebe učíme. A o tom ten život přece je. S lidma se potkávat, rozcházet, scházet, najít se k sobě opětovnou cestu, loučit se, vítat, milovat a pochopit.
Nejsem tabulkovej člověk. Nebaví mě bejt v tom teamu, co je právě teď cool. Nechci být vegetarián, protože se to nosí. Já nejím maso, protože mi nechutná. A jestli mi někdy chutnat začne, klidně se stanu masožravcem, ať už to bude populární nebo ne. Necvičím proto, abych okolí ukázala, že jsem dobrá. Cvičím proto, že taková jsem já. Proto, že mě to dělá šťastnou. A taky proto, že mi vadí pneu na spodním břiše. Jo, přiznávám se. Je to jak radost, tak nutnost. Nečtu knihy kvůli tomu, abych si je vyfotila na instagram. Čtu proto, že mě to baví a nechci bejt úplněj trotl, asociál a negramot. A zase, spojení příjemného s užitečným.
Nechci mít to, co má tamta, jenom proto, abych se jí vyrovnala. Já chci mít to, co činí šťastnou mně. Chci mít v šuplíku 90% Lindt a jíst jí s radostí a bez výčitek večer u seriálu Až po uši. Chci mít v postýlkách dva malý chlapečky, ke kterým můžu přivonět a přitulit se, když o tom neví a spí. Chci pít hodně vody a konečně se naučit mít žízeň. Chci mít vedle sebe až do konce toho kluka s dolíčky, pořád ho milovat stejně, jako na začátku a nepodvádět. Chci se naučit být šťastná v tom co mám a nehledat víc. Chci se naučit přijímat kritiku a poučit se. Nechci být domýšlivá a brát si věci osobně. Chci se smát a žít.
Ať chceme nebo ne, ovlivňuje nás naprosto všechno okolo nás. Ach ty internety, instagramy a facebooky. Opravdu to vidím sama na sobě. Celej ten virtuální svět je plnej iluzí, který se nás snaží pohltit. A daří se. Nutí nás nenápadně kupovat a hromadit věci, který nepotřebujeme, tlačí nás do póz a nulový sebelásky, vnucuje nám myšlenky, který nejsou naše. A třeba já, přiznám se bez mučení, ještě nemám koule na to, se na všechny virtuální reality vykašlat, smazat je a být tou Radkou, jaká se na tenhle svět narodila.
Dospěla jsem ale už do fáze, za kterou jsem na sebe hrdá. Nesnažím se zavděčit lidem, neškatulkuju se, nejsem prvoplánová a nezávidím. To je podle mně dobrej start.
Už jsem opustila od myšlenky, že čím víc máte přátel, tím jste něco víc. Ne. Já se chci obklopovat jen lidma, se kterýma mám zrovna to stejný naladění mysli a vzájemně se od sebe učíme. A o tom ten život přece je. S lidma se potkávat, rozcházet, scházet, najít se k sobě opětovnou cestu, loučit se, vítat, milovat a pochopit.
Nejsem tabulkovej člověk. Nebaví mě bejt v tom teamu, co je právě teď cool. Nechci být vegetarián, protože se to nosí. Já nejím maso, protože mi nechutná. A jestli mi někdy chutnat začne, klidně se stanu masožravcem, ať už to bude populární nebo ne. Necvičím proto, abych okolí ukázala, že jsem dobrá. Cvičím proto, že taková jsem já. Proto, že mě to dělá šťastnou. A taky proto, že mi vadí pneu na spodním břiše. Jo, přiznávám se. Je to jak radost, tak nutnost. Nečtu knihy kvůli tomu, abych si je vyfotila na instagram. Čtu proto, že mě to baví a nechci bejt úplněj trotl, asociál a negramot. A zase, spojení příjemného s užitečným.
Nechci mít to, co má tamta, jenom proto, abych se jí vyrovnala. Já chci mít to, co činí šťastnou mně. Chci mít v šuplíku 90% Lindt a jíst jí s radostí a bez výčitek večer u seriálu Až po uši. Chci mít v postýlkách dva malý chlapečky, ke kterým můžu přivonět a přitulit se, když o tom neví a spí. Chci pít hodně vody a konečně se naučit mít žízeň. Chci mít vedle sebe až do konce toho kluka s dolíčky, pořád ho milovat stejně, jako na začátku a nepodvádět. Chci se naučit být šťastná v tom co mám a nehledat víc. Chci se naučit přijímat kritiku a poučit se. Nechci být domýšlivá a brát si věci osobně. Chci se smát a žít.
Miluju
čokoládu
aviváž s vůní čistoty
v lidu vychutnaný jídlo
moře, ale jen na břehu
slunce
různorodé vůně
Rodena a Krajča
láskyplné pohledy a doteky
blízkost
nezadržitelný smích
Tomáše Holého
knihy, antikvariáty a knihovny
jasmín
modrou a šedou
klid a ticho
levanduli
svoje děti, manžela a rodinu
vůni benzínu
jógu
avokádo
kokos
Nemám ráda
pavouky
holuby
slepice
ptactvo obecně
krůtí krky
přetvářku a pózy
malichernost
snoby
neschopnost projevit radost
perlivou vodu
rum a vodku
samotu
cigarety
červenou a zelenou
míčové hry
vybitej telefon
lítání
A je toho ještě tolik, že by na to celej blog nestačil...
Komentáře
Okomentovat
Krásný den všem čtenářům mého blogu :-) Budu velmi ráda, za veškeré připomínky, nápady, chválu či kritiku.