Úzkost není slabost

Doufala jsem, že svým článkem budu třeba trošku někoho motivovat a ujistím ho, že v tom není sám. Ale takovou lavinu krásných zpráv a komentářů jsem nečekala. Každopádně jsem šťastná, protože to svědčí o jednom - začínáme o věcech přemýšlet..

V soukromých zprávách jste se ptali, co se mi stalo...co se dělo..

No, bylo toho hodně. Začala jsem zjišťovat, že můj životní směr nejde úplně tou cestou, kterou bych chtěla. Asi bych to přirovnala k tomu, jako když vám někdo strčí hlavu pod vodu a vy se nemůžete dostat ven, nejde se nadechnout.

Najednou jsem cítila, že lidé, kterými se obklopuji, se mnou už nějak nerezonují. Ale nechci tím říct, že by byli špatní. Ani oni, ani já. Není vítězů, není poražených. Nebylo mi v tom, řekněme souznění, vůbec dobře. Chtěla jsem se změnit v páru a vypařit se. Nic nevysvětlovat. Uvnitř jsem křičela o pomoc, ale neuměla jsem si stát sama za sebou. Nevěřila jsem, že dokážu říct "a dost, já už nechci".

Vesmír to vyřešil za mě. Čekalo mě pár nepříjemných situací, z kterých jsem, zcela upřímně, vyšla jako troska. Uplakaná, bez sebevědomí, pokořená, zdolaná, zklamaná. Nojo, ale to jsem ještě nevěděla, jak moc mě to posílí...

Teď se za sebe budu prát. Budu si stát za tím, že jsem vždy dělala vše tak nejlépe, jak jsem dovedla. A pokud to někdo nesdílí, možná by měl zapátrat ve své paměti a poznávat sám sebe. Já jsem totiž zjistila, že když se ponoříte do svého nitra - bez přetvářky a očekávání, dostanete vždy naprosto jasnou odpověď.

Hodně jsem se změnila. Ale já už nemůžu jít jinou cestou, než tou, kterou jsem se vydala. Pro někoho nepochopitelnou, ale věřím, že pro víc a víc lidí naprosto jasnou.

Zažít si úzkost, kdy nemůžete dýchat ani mluvit, křičet, ani plakat - to není prohra, ani slabost. Je to proces. Proces, který když si projdete, stanete se silnější a mysl bude najednou tak jasná...

Není pochyb o tom, že jsem se schovávala. Můj život byla póza. Neměla jsem se ráda a tak jsem hledala "vzhled", který by mě schoval - blonďaté, až peroxidové krátké vlasy, silné líčení, neschopnost říct svůj názor a neschopnost odejít.

Teď je to jinak. Nemusím být všude. Nemusím hrát hry. Když si s někým nerozumím, tak si s ním zkrátka nerozumím a tím to hasne. Nemusím dělat, že "nic" a opět nasazovat ony známé pózy. Když mám někoho ráda, tak ze srdce a upřímně. A hlavně už mám ráda sebe - to je ten největší posun.

Ponořte se víc do svých životů, hledejte příčiny a neřešte důsledky, tvořte myšlenkama, vytvářejte světy, poslouchejte děti, přijímejte lásku, nedávejte energii ze sebe a nesnažte se spasit svět. Neříkejte lidem, co chtějí slyšet - radši mlčte a respektujte.

Jen buďte.

Klidně vyjděte ven v keckách, mikině, legínách, s bobkem na hlavě, batohem na zádech a ať vám každý políbí prdel! :-) Pokud je vám takhle dobře, je to ta nejlepší cesta - a takhle teď potkáte mě.