Já si zkrátka myslím, že by lidé neměli soudit a hodnotit. Nebo alespoň minimálně. Víte proč? Protože když se zabýváme druhými, znamená to jediné - máme velký problém sami se sebou.
V roce 2018 jsem ušla opravdu hodně dlouhý kus cesty - vlastně asi nejdelší v mém dosavadním životě. Odhodila jsem břemena, která mě hodně omezovala (tenkrát nevědomky) a stahovala dolů. Jednoho dne jsem si sama pro sebe řekla nahlas "a dost, já už nemůžu". Nevěděla jsem co dělat. Přišla na mě ohromná úzkost - taková, že musel Ondra přijet z práce domů a držet mě asi dvě hodiny v náručí.
Cítila jsem kolem sebe nějakou křivdu a tíhu. Co se stalo potom? Přiřítila se vlastně ohromná lavina. Přišla jsem o docela hodně kamarádů a padla na hubu. Uvědomila jsem si, že jsem až do onoho okamžiku, nebyla sama sebou. Žila jsem ve velké póze. Hodně mi tahle lekce dala. Zjistila jsem, že má povinnost není se komukoliv ospravedlňovat. Nemusím sdílet ničí názory. Nemusím přijímat za své něčí dogmata. Můžu být sama sebou a není to špatně.
Když soudíme ostatní, soudíme jen sebe. Když hodnotíme ostatní, opět hodnotíme jen sebe. Špatné vlastnosti okolí, jsou náš odraz. A tenhle přístup mi hodně pomohl v tom, nebrat si věci osobně. Nehroutit se z toho, když mi někdo napálí "upřímnou facku svými ústy". Protože teď už vím, že mluví jen o sobě. A stejně tak mluvím o sobě já, když někdo štve mě.
Nikdo nám nedal právo být soudcem. Jsme tu sami za sebe. Každý si nese svůj příběh a nikdo kromě nás, ten příběh nezná celý (i když si to mnohdy myslí).
Ať už se v našich životech stane cokoliv, má to svůj důvod. Když někoho ztratíme, téměř okamžitě někoho získáme - někoho, kdo má stejné vibrace jako my. Někoho, kdo s námi nějakým způsobem souzní. Je to někdo, kdo nás může něco nového naučit a my na oplátku jeho. Pokud někoho ztratíme (nemyslím, doslova - jen žije jiný život než my), není to naše osobní prohra. Je to jen důkaz, že se naše životy už nemají potkávat. Předali jsme si co šlo a je čas jít dál.
Teď je rok 2019 a momentálně se cítím moc hezky. Plním si pomalu, ale jistě své sny, ukotvuju se ve vztazích, neustále se znovu zamilovávám do Ondry, učím se nové věci a víc a víc poznávám sama sebe.
V roce 2018 jsem ušla opravdu hodně dlouhý kus cesty - vlastně asi nejdelší v mém dosavadním životě. Odhodila jsem břemena, která mě hodně omezovala (tenkrát nevědomky) a stahovala dolů. Jednoho dne jsem si sama pro sebe řekla nahlas "a dost, já už nemůžu". Nevěděla jsem co dělat. Přišla na mě ohromná úzkost - taková, že musel Ondra přijet z práce domů a držet mě asi dvě hodiny v náručí.
Cítila jsem kolem sebe nějakou křivdu a tíhu. Co se stalo potom? Přiřítila se vlastně ohromná lavina. Přišla jsem o docela hodně kamarádů a padla na hubu. Uvědomila jsem si, že jsem až do onoho okamžiku, nebyla sama sebou. Žila jsem ve velké póze. Hodně mi tahle lekce dala. Zjistila jsem, že má povinnost není se komukoliv ospravedlňovat. Nemusím sdílet ničí názory. Nemusím přijímat za své něčí dogmata. Můžu být sama sebou a není to špatně.
Když soudíme ostatní, soudíme jen sebe. Když hodnotíme ostatní, opět hodnotíme jen sebe. Špatné vlastnosti okolí, jsou náš odraz. A tenhle přístup mi hodně pomohl v tom, nebrat si věci osobně. Nehroutit se z toho, když mi někdo napálí "upřímnou facku svými ústy". Protože teď už vím, že mluví jen o sobě. A stejně tak mluvím o sobě já, když někdo štve mě.
Nikdo nám nedal právo být soudcem. Jsme tu sami za sebe. Každý si nese svůj příběh a nikdo kromě nás, ten příběh nezná celý (i když si to mnohdy myslí).
Ať už se v našich životech stane cokoliv, má to svůj důvod. Když někoho ztratíme, téměř okamžitě někoho získáme - někoho, kdo má stejné vibrace jako my. Někoho, kdo s námi nějakým způsobem souzní. Je to někdo, kdo nás může něco nového naučit a my na oplátku jeho. Pokud někoho ztratíme (nemyslím, doslova - jen žije jiný život než my), není to naše osobní prohra. Je to jen důkaz, že se naše životy už nemají potkávat. Předali jsme si co šlo a je čas jít dál.
Teď je rok 2019 a momentálně se cítím moc hezky. Plním si pomalu, ale jistě své sny, ukotvuju se ve vztazích, neustále se znovu zamilovávám do Ondry, učím se nové věci a víc a víc poznávám sama sebe.
Pojďme se teď všichni trošku zamyslet, víc žít a míň hodnotit, co nám nenáleží.
Komentáře
Okomentovat
Krásný den všem čtenářům mého blogu :-) Budu velmi ráda, za veškeré připomínky, nápady, chválu či kritiku.