Zápisník jedné Radky

Prý každému z nás život naloží tolik, kolik jsme schopni unést. A to si někdy říkám, že někteří lidé musí být sakra silní.  Já mám v životě vlastně dost štěstí. Většinou když něco chci, podaří se mi to získat - vlastní pílí a přinášením užitku. Nikdy nejdu přes mrtvoly a vždy se snažím spolehnout sama na sebe. Jednou, kdysi na střední, jsem měla sen, že bych se chtěla živit psaním. Nevěděla jsem zdaleka, co to obnáší, jestli jsem dost dobrá a vzhledem k tomu, že jsem chodila na zdrávku, byla má představa v té době vlastně dost nereálná. Jediné co jsem věděla bylo, že mi šlo psát sloh. Vždycky jsem měla hodně bohatou fantazii a všechno co vás napadne si ihned vizualizuju. Třeba křestní jména. Ať mi řeknete jakékoliv jméno, řeknu vám jakou má barvu: Radka - červená, Renáta - červená, Adam - žlutá, Albert - žlutá, Ondřej -modrá, Gabriela - tmavě fialová, Petra - oranžová. A nebo roční období? To samý! Leden je bílej, únor okrovej, duben modrej. Takže jo, nějaká trošku senzitivita nebo

Víte co si myslím? Že za to z velké části může výchova a tak nějak životní styl obecně "podívej, Anička dostala z testu jedničku, není takový lajdák jako ty" nebo "všimla sis, že by byla Terezka neustále tak špinavá? To ti nemusím už žádné nové šatičky kupovat!" Jsou to možná v prvopočátku nevinné fráze, ale mohou způsobit hodně šlamastiky. Začneme závidět Aničce jedničky a Terezce krásné, nové šaty. A časem se to stupňuje a stupňuje, až nám z nějakého důvodu vadí dokonalý vztah kamarádky, luxusní auto souseda, úžasná kariéra sestřenice a tak dále a tak dále. Kdybychom si ale uvědomili, třeba že Anička je sice dobrá na matiku a má samé jedničky, ale já umím krásně tvořit věty a psát skvělé příběhy, spadl by nám kámen ze srdce. Že sice Terezka má opravdu nádherné šatičky, ale já stejně radši nosím otrhané džíny, hodně by se nám ulevilo. Když má kamarádka skvělý vztah, je to super. A pokud ho já nemám, tak se těším na to, až ho mít budu. Život je jedna velká volba

Mluvit o jiných lidech, hodnotit je, poukazovat na jejich "chyby", škatulkovat, to je zkrátka asi součást lidského pokolení. Ale co když to dělat nechcete? Třeba já, já to dělat nechci. Ale nejprve bych ráda řekla, že nejsem žádná světice a dříve jsem to dělala taky. A dost. Možná jsem se tím snažila zakrýt své chyby, zmatek sama v sobě nebo to byl nedostatek sebedůvěry. Nic z toho mě neomlouvá, ale jak řekl pan Kafka: "Minulost je mrtvá, život začal právě teď". Nemá cenu se babrat v tom co bylo, jaká jsem byla špatná. Je mnohem lepší si své chyby uvědomit, poučit se a dál jít jinou cestou. Sebetrýzeň ještě nikdy nikomu nepomohla. A i teď, když jsem to vzala za opačný konec, je několik lidí, se kterými si nerozumím, odlišně rezonujeme a tak nějak nesouzníme. Ale víte co se změnilo? Nekydám na ně hnůj. Věřím, že každý člověk je v jádru dobrý a v tuto chvíli je jen dobrý pro někoho jiného. Ne pro mě a já nejsem pro něj. A není to dobře ani špatně, zkrátka to je.

Zdá se mi, že v poslední době nějak moc přemýšlím. Tedy, abyste si nemysleli, určitě netrávím čas s rovnicí o dvou neznámých a nezkoumám politickou situaci v Litvě, já "jen" přemýšlím o životě. Jak už jsem několikrát psala a sdílela, moje cesta teď vede trošku jiným směrem než cesta mnoha mých známých a přátel. Některým je to jedno a jsem pro ně stále stejná Radka, kterou mají rádi. Jiní si myslí, že jsem se zbláznila, klepají si na čelo a v tichosti odchází. No ale pak je tu třetí skupina lidí, který FAKT SERU :D Musím tedy říct, že jsem se toho o sobě z kuloárů dozvěděla už mnohé. Dokonce i to, že nám to snad s Ondrou neklape? No, tak jestli mi to s někým neklape, tak s čokoládou, protože ji sežeru víc než je zdrávo. Na Ondřejově půdě je vše až nadstandardní. A právě můj muž mi říká, že až přestanu řešit, co si o mně myslí ostatní, vystřelí mě to vysoko do vesmíru. On je v tomhle úplně free. Nezajímá ho, co říká Máňa od hnojníku nebo Vilém co peče housky. On je zkrátka

Čím jsem starší, tím méně přátel mám. Čím jsem starší tím víc si jich vážím. Čím jsem starší, tím víc si je vybírám. Být obklopována milujícími lidmi je dar, radost a tak trochu umění. Když jsem se rozhodla přijít toho léta 89 na svět, měli mě pravděpodobně všichni rádi. Nikdo neměl důvod mě nedejbože nenávidět, nebo nemilovat. Byla jsem rozkošná holčička, která se narodila čistá jako lilie. Postupem času jsem si, už jako dítě, vytvářela okruh svých známých, kamarádů a přátel. Mým životem jich prošlo hodně. Pár jich zůstalo (opravdu hooooodně málo) z dětských let - myslím, že mi stačí maximálně čtyři prsty na rukou. S některými se dokonce vídám dodnes - zde mi stačí prsty dva. Hodně jich odešlo (nestačí mi ruce) a hodně jich přišlo - v tomto případě je maximální součet prstů na obou rukách ten maximální a to možná přeháním. Moje osobnost se vyvíjela, utvářela, někdy šlápla fakt vedle, jindy se mnohé naučila. Lidé po mém boku to buď ustáli, nebo v tichosti odešli a někteří se otoč

Jak jsem si myslela, že se s příchodem třicítky nic nezměnilo, tak změnilo. Uvědomila jsem si, že jsem smrtelná. Už jako malá jsem se hodně pídila po tom, jak to "tady" všechno začalo. Vím, že mi mamka tenkrát nedokázala odpovědět, když jsem se sáhodlouze vyptávala, kdo byl na světě teda první. Tehdy mě zajímal začátek. Teď mě zajímají konce - a nebo nové začátky? Není to tak, že bych před třicítkou nevnímala smrt. Moc dobře jsem věděla, že existuje a že potkává všechny lidi. Ale nikdy jsem si nepřipouštěla, že potká všechny lidi, včetně mně. A tak jsem začala mít strach. Spustila se tím má další, v pořadí asi druhá, transformace. Začala jsem meditovat, opravdově dýchat, v klidu jíst, víc praktikovat jógu, zase o něco méně soudit a více chápat. Smrt je něco, co nás asi každého trošku děsí. Je to proto, protože nevíme co to vlastně je - tedy většina z nás to neví. Smrt je spojována se smutkem, ztrátou, koncem. Ale co když je smrt další začátek. Co když nežijeme jen je