Uvědomění

Jak jsem si myslela, že se s příchodem třicítky nic nezměnilo, tak změnilo. Uvědomila jsem si, že jsem smrtelná.

Už jako malá jsem se hodně pídila po tom, jak to "tady" všechno začalo. Vím, že mi mamka tenkrát nedokázala odpovědět, když jsem se sáhodlouze vyptávala, kdo byl na světě teda první. Tehdy mě zajímal začátek. Teď mě zajímají konce - a nebo nové začátky?

Není to tak, že bych před třicítkou nevnímala smrt. Moc dobře jsem věděla, že existuje a že potkává všechny lidi. Ale nikdy jsem si nepřipouštěla, že potká všechny lidi, včetně mně. A tak jsem začala mít strach.

Spustila se tím má další, v pořadí asi druhá, transformace. Začala jsem meditovat, opravdově dýchat, v klidu jíst, víc praktikovat jógu, zase o něco méně soudit a více chápat.

Smrt je něco, co nás asi každého trošku děsí. Je to proto, protože nevíme co to vlastně je - tedy většina z nás to neví. Smrt je spojována se smutkem, ztrátou, koncem. Ale co když je smrt další začátek. Co když nežijeme jen jednou (tím jsem si jistá)? A bojíme se smrti svých blízkých nebo té naší?

Můj kamarád, čaroděj dobroděj, mi řekl, že pokud máme dobrou karmu, zemřeme nejprve my a potom naše děti. A to byl další zlom. Dělám techniky odpuštění, posílám nevyžádané emoční balíky zpět odesílatelům, děkuji ochráncům, prožívám okamžiky. Vím totiž, že jsem v mnoha chvílích svého života svou karmu pěkně přiživila, ale stejně tak vím, že není viny a není soudů.

My lidé máme tendenci se neustále domáhat pravdy. No jo, ale pravd jsou miliardy. Každý z nás má tu svou. A umění je v tom, tu celoplošnou pravdu nesoudit. Zkrátka ji přijmout, ale nehledat v tom smysl života.

Moje životní rozcestí mi hodně ukázalo. Hodně dalo, ale i hodně vzalo. Vzalo mi to, co už mi nepřinášelo žádný užitek, žádné dobro a žádné poznání - i když se to na první pohled zdálo přesně naopak. Ale to, co jsem získala a získávám, je nepopsatelné. Poprvé v životě velmi pomalu poznávám lásku k sebe sama.

Strach ze smrti svých blízkých mám pořád, ale nemůžu žít strachem. Můžu jen pracovat na tom, aby naše doba, naše společná doba v tomto životě byla co nejkrásnější. Můžu jen pěstovat dobré myšlenky a být dobrým člověkem. Nechci jít s proudem, já chci jít vlastní cestou. A v té mé štrece není místo pro pomluvy, ani hodnocení. Už mě to nezajímá. Každý jsme tu za sebe. Každý si splatíme svůj dluh a každého z nás navštíví jednou ona dáma jménem smrt - i když vlastně, ona je tu pořád.

Až když jsem si uvědomila svoji vlastní smrtelnost, uvědomila jsem si sílu života. Jsem si naprosto jistá, že už jsem zemřela několikrát a vlastně jsem to ve výsledku vždycky zase přežila. Mít strach není špatně, špatně je ho neumět přijmout. Pokud ho přijmete a stane se vaší součástí, najednou ho pohltí láska a vy víte, že je to tak, jak má být.