Přeskočit na hlavní obsah

A tak začala Fazolka růst

Různě jsem zkoumala na všech frontách, kdy začíná růst těhotenské bříško. Výsledek mého pátrání byl vskutku různorodý, ovšem mé tělo mluví jasně.

I když jsem opravdu hodně sebekritická a tak trošku hnidopich, musím s ohlédnutím nazpět přiznat, že před otěhotněním jsem byla hubená. Neustále jsem na sobě hledala chyby a miniaturní tukové polštáře ( které jsem si vymýšlela :D ). No, ale hubená jsem opravdu byla. Aby né. Při neustálém pohybu a kořínkovské stravě jsem neměla moc z čeho čerpat.

Už to začalo

Přechytralé diskuze s ještě chytřejšími "těhulkami" s "mimískama" ( tyto výrazy bytostně nesnáším!) v "pupíčkách"tvrdí, že do 20.tt se nic neděje. Břicho stále jako lavor, váha stoupá a klesá jak se jí chce. No nevím. Dovoluji si oponovat.

Jsem ve 14.tt, lavor se nekoná, prsa bobtnají jak o život ( což je super), stehýnka už nejsou jako z KFC a ručička váhy jde spíš směrem kupředu. Ovšem nic není tak dramatické. Jak říkám - mám sklony k přehánění. Bříško mám. Nijak velké, je vlastně poměrně malé - jako bych snědla nadměrnou proci kachny a knedlíků. Váha šla nahoru o 2,5 kila, což ve srovnání s mou matičkou, která měla již v této době krásných 8 kilo nadváhy, vlastně nic není :D Pleť, která se mi opravdu důkladně zhoršila začíná ustupovat. Nastalo velké zlepšení, za což jsem neskutečně vděčná. Bůh žehnej :D

A bude hůř..

Záleží v jakém slova smyslu. Já se mám krásně. Chutná mi, pohybu mám do haleluja ( i když funím jak když jde svině z bukvic) a hlavně jsem za každé situace pozitivní ( teda většinou). Je to požehnaný stav a já ho tak i vnímám. Těším se na robátko a ať už budu obryně Stáňa, nebo rajče na špejlích, bude to super!



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Vše nemusí být tak jak se zdá

 Myslím, že hlavní záměr té srajdy na "C" (záměrně odmítám zveřejnit název, protože se mi celá kauza příčí) bylo rozdělit lidi. Poštvat je proti sobě. To už tady párkrát bylo ne? Tenkrát se nosili žlutý hvězdy, v módě byl oplzlý knírek a modré oči. Začalo tot taky nevině. Někde zas ženám holí hlavy, aby si posléze mohly vzít paruky a ukázat tak svému muži, že je pro ně ten jediný. O kousek dál nosí ženy zahalené tváře a nosí smutné oči. Podobnost čistě náhodná? Svoboda prý není zadarmo. Asi není úplná náhoda, že celý finanční systém ovládá pár, dejme tomu, bohatých loutek, které hýbají nitkami těch menších figurek na jevišti. Ale to vlastně s tím "céčkem" vůbec nesouvisí že.. "To říkáte, protože vám na to nikdo neumřel". Ne neumřel. A neznám nikoho, kdo by umřel POUZE NA "C". Znám spoustu lidí, které rozežírala rakovina, které zabil alkohol, kteří utrpěli infarkt, mrtvici. Znám i lidi, kteří zemřeli kurva mladí jen proto, aby se v nás cosi probud...

Anička.

Dávno tomu co jsem něco opravdového napsala. Když pominu svoji poslední knížku, která je opravdová až až. Možná, že až s odstupem času poznávám, jako moc sebe jsem do ní dala. V pondělí se mi stala taková zvláštní věc. Až tak zvláštní, že jsem ji vstřebávala do dneška. Byla jsem s klukama v parku (myslím tím své děti, ne žádné kumpány:-), sedím si tak na lavičce, čumím do blba, děti poletují všude okolo a najednou jako by se čas zastavil.  Stála naproti mě blonďatá holčička, asi 5 let a dívala se na mě. Ani se nepohnula. V mém vnímání časoprostoru to trvalo hodiny, ale v současné realitě to byla možná minuta. Ta holčička měla Downův syndrom. Měla otevřenou mysl, radostné oči a nic neočekávala. Najednou naše tiché pozorování přerušila její maminka. Přišla v tichosti, pohladila holčičku po ramenou a řekla "pojď". Blonďatá bytost v růžovém tričku nereagovala. Najednou maminku něžně odstrčila, přistoupila blíž a objala mě. Chtělo se mi brečet, ale ona se smála. Maminka zůstala zk...

Ze života s dětmi

Po dlouhé době jsem zase dostala chuť sepsat článek. Jak jste si asi všimli, už na blog nepřispívám zdaleka tak intenzivně jako dřív. Není to tím, že bych neměla co sdělit. Je to proto, že jsem ve fázi, kdy raději poslouchám a nasávám informace. Ale protože chci abyste se smáli, povím vám zase pár příhod od našeho rodinného krbu... Jak se rodí děti... Adámek je chlapec velmi zvídavý, to víme. Je to stará duše a na svůj věk je tak nějak jinde. Už nespočet kamarádek mi řeklo, že z něj vyzařuje cosi, co zkrátka není ani náhodou dětské. Je to možná moudrost a nebo zkušenosti z minulých životů. Dokonce i vím, že jsme se v mém životě potkali už podruhé :-) Onehdá přišel za Ondrou a položil klasickou otázku "jak se rodí děti". Popravdě jsem čekala nějakou pohádkovou historku o semínku, opylení, včeličkách a kytičkách. Ondra usrkl kávu a naprosto bez emocí pravil "penis se vsune do vagíny, v děloze spermie oplodní mámy vajíčko a je z toho dítě". Začala jsem se dusit. ...