Takže k věci. Nikdy jsem neměla ten dar, že můžu sníst cokoli a kdykoli. V tanečních mě má drahocenná matička upozorňovala na to, že mám stehna jako valach a prdel jako vrata od stodoly. K mé vytoužené postavě vedla opravdu trnitá cesta...
Poslední 4 roky jsem byla opravdu hubená. Každý den jsem cvičila, dodržovala základy zdravé stravy, prasila jenom výjimečně (čokoládu nepočítám jako hřích). Madla lásky zmizela, obézní nohy se změnily v ty útlé, na břiše se rýsoval mírný svalový pekáč. Prsa žádná. Ticho po pěšině. Ale mně to bylo jedno. Mám ráda malá prsa, když si můžu vyjít jen tak ven bez podprsenky a nevypadám jako když chci kojit medvědy z mostu..
Nastal zvrat. Mé tělo se mění před očima. Pocity štěstí střídají návaly krizového neštěstí. Například onehdá v pátek. Pan Božský mě vzal na večeři a já jsem si objednala - jakožto zarputilá vegetariánka - vepřovou panenku s hříbkovou omáčkou. Adámek odmítal pocit zasycení akceptovat, tudíž jsem na talíři nechala jak se tak říká "dvakrát do huby". Při odchodu jsem se jala zapnout svou milovanou zimní bundu. Nebylo to možné! Zapínala jsem ji urputněji až praskl zip. Okamžitě se mě zmocnil pocit neštěstí, zkázy a konce světa. Doma jsem propukla v horlivý pláč, že jsem tlustá, ošklivá, tlustá a tlustá.
Tyto návaly teď mívám poměrně často. Vstanu, podívám se do zrcadla a domnívám se, že díky mé nově nabyté hřívě není krásnější ženy. O deset minut později po příchodu k šatní skříni začnu vzlykat s pocitem vzhledu obryně Stáni. Prsa bují stále kupředu, což mi vskutku nevyhovuje. Své nové podprsenky ledabyle přecházím, protože si myslím, že ty stany nejsou moje. Když se urputně deru do staré velikosti 65 B zjistím, že do ní narvu maximálně tak loket a obléknu si ten obrovský vigvam. Stehna zůstávají poměrně při starém. Při troše snahy a menší dávky ranních loupáku obléknu džíny velikosti 36 (vytahané). Břicho nekomentuji, Adámek se rozcapuje a bobtná před očima. Ruce mi dělají též radost. Zůstaly dlouhé a štíhlé. Snad se nezkrátí. Zadek jsem včera omylem zahlédla v zrcadle a když jsem zjistila, že to není Jenifer Lopez, nýbrž já, chtělo se mi opět plakat.
Kol okol. Těhotenství je opravdu krásné období. Každý vám říká, jak vypadáte krásně. Ač chcete nebo ne, záříte. Endorfiny se vyplavují a okolo vás je najednou jakási zlatá aura. A i když mám hormonální výkyvy snažím se zůstat při smyslech a nemít je v přítomnosti svého muže. Ne vždy to vyjde, ale to je život...
Poslední 4 roky jsem byla opravdu hubená. Každý den jsem cvičila, dodržovala základy zdravé stravy, prasila jenom výjimečně (čokoládu nepočítám jako hřích). Madla lásky zmizela, obézní nohy se změnily v ty útlé, na břiše se rýsoval mírný svalový pekáč. Prsa žádná. Ticho po pěšině. Ale mně to bylo jedno. Mám ráda malá prsa, když si můžu vyjít jen tak ven bez podprsenky a nevypadám jako když chci kojit medvědy z mostu..
Nastal zvrat. Mé tělo se mění před očima. Pocity štěstí střídají návaly krizového neštěstí. Například onehdá v pátek. Pan Božský mě vzal na večeři a já jsem si objednala - jakožto zarputilá vegetariánka - vepřovou panenku s hříbkovou omáčkou. Adámek odmítal pocit zasycení akceptovat, tudíž jsem na talíři nechala jak se tak říká "dvakrát do huby". Při odchodu jsem se jala zapnout svou milovanou zimní bundu. Nebylo to možné! Zapínala jsem ji urputněji až praskl zip. Okamžitě se mě zmocnil pocit neštěstí, zkázy a konce světa. Doma jsem propukla v horlivý pláč, že jsem tlustá, ošklivá, tlustá a tlustá.
Tyto návaly teď mívám poměrně často. Vstanu, podívám se do zrcadla a domnívám se, že díky mé nově nabyté hřívě není krásnější ženy. O deset minut později po příchodu k šatní skříni začnu vzlykat s pocitem vzhledu obryně Stáni. Prsa bují stále kupředu, což mi vskutku nevyhovuje. Své nové podprsenky ledabyle přecházím, protože si myslím, že ty stany nejsou moje. Když se urputně deru do staré velikosti 65 B zjistím, že do ní narvu maximálně tak loket a obléknu si ten obrovský vigvam. Stehna zůstávají poměrně při starém. Při troše snahy a menší dávky ranních loupáku obléknu džíny velikosti 36 (vytahané). Břicho nekomentuji, Adámek se rozcapuje a bobtná před očima. Ruce mi dělají též radost. Zůstaly dlouhé a štíhlé. Snad se nezkrátí. Zadek jsem včera omylem zahlédla v zrcadle a když jsem zjistila, že to není Jenifer Lopez, nýbrž já, chtělo se mi opět plakat.
Kol okol. Těhotenství je opravdu krásné období. Každý vám říká, jak vypadáte krásně. Ač chcete nebo ne, záříte. Endorfiny se vyplavují a okolo vás je najednou jakási zlatá aura. A i když mám hormonální výkyvy snažím se zůstat při smyslech a nemít je v přítomnosti svého muže. Ne vždy to vyjde, ale to je život...
Komentáře
Okomentovat
Krásný den všem čtenářům mého blogu :-) Budu velmi ráda, za veškeré připomínky, nápady, chválu či kritiku.