I když jsem zastánce pozitivního myšlení, občas nastanou chvilky , kdy se mi tato zásada velkým obloukem vyhýbá. Vždy se zastavím - nadechnu, vydechnu. Snažím se sama sobě vnutit hezké myšlenky a emoce. Ale co když to nejde? I přes veškerou snahu nedocílím hezkého pocitu? Potom vím, že existuje jen jediná cesta. Pláč. Někdo se za něj stydí - já ne. Pláču často a vím, že je to dobře. Nic nedusím uvnitř sebe a ventiluji nahromaděnou energii..
Přítel si myslí, že brečím často. Kvůli všemu. Já si myslím, že pláču málo. Občas smutek zadržím a nenechám ho odejít. Moc dobře vím, že je to špatně a dusím sama sebe. Možná si nevědomky pěstuji nemoc, která se projeví až to budu nejmíň čekat. A to nechci. Nikdo z nás to nechce. A tak Vás nabádám k pláči, řevu, hlasitosti, gestům...Dejte průchod emocím a ukažte světu, že nejste z kamene..
Všechno zlé pro něco dobré. Pravda. Ale kdo z nás si to uvědomí v onu osudnou chvíli? Já ne. Občas mám sklony k sebelítosti. Nesnáším to a chci tuhle vlastnost hodit do koše, zadupat jí do země... sebelítost je kolébka rakoviny. Kdo ji chce chovat? Nikdo. Pryč se sebelítostí...
Prý chlapi nebrečí...Omyl. Brečí a měli by plakat. Kdo kdy vymyslel tuto frázi, kterou vtloukáme do hlavy už malým chlapečkům? Tupec. Nadutý tupec. Malé děti pláčou a je jim jedno, jestli se to smí nebo nesmí. Cítí to tak. Chtějí ukázat pláč stejně jako smích. Nenechme je z toho vyrůst.
Milujme své slzy, obdivujme svůj smích. Moje rada, kterou se řídím já a budou i mé děti. Jen plač chlapečku, máma je tady...
Komentáře
Okomentovat
Krásný den všem čtenářům mého blogu :-) Budu velmi ráda, za veškeré připomínky, nápady, chválu či kritiku.