Zápisník jedné Radky

 Myslím, že hlavní záměr té srajdy na "C" (záměrně odmítám zveřejnit název, protože se mi celá kauza příčí) bylo rozdělit lidi. Poštvat je proti sobě. To už tady párkrát bylo ne? Tenkrát se nosili žlutý hvězdy, v módě byl oplzlý knírek a modré oči. Začalo tot taky nevině. Někde zas ženám holí hlavy, aby si posléze mohly vzít paruky a ukázat tak svému muži, že je pro ně ten jediný. O kousek dál nosí ženy zahalené tváře a nosí smutné oči. Podobnost čistě náhodná? Svoboda prý není zadarmo. Asi není úplná náhoda, že celý finanční systém ovládá pár, dejme tomu, bohatých loutek, které hýbají nitkami těch menších figurek na jevišti. Ale to vlastně s tím "céčkem" vůbec nesouvisí že.. "To říkáte, protože vám na to nikdo neumřel". Ne neumřel. A neznám nikoho, kdo by umřel POUZE NA "C". Znám spoustu lidí, které rozežírala rakovina, které zabil alkohol, kteří utrpěli infarkt, mrtvici. Znám i lidi, kteří zemřeli kurva mladí jen proto, aby se v nás cosi probud

Dávno tomu co jsem něco opravdového napsala. Když pominu svoji poslední knížku, která je opravdová až až. Možná, že až s odstupem času poznávám, jako moc sebe jsem do ní dala. V pondělí se mi stala taková zvláštní věc. Až tak zvláštní, že jsem ji vstřebávala do dneška. Byla jsem s klukama v parku (myslím tím své děti, ne žádné kumpány:-), sedím si tak na lavičce, čumím do blba, děti poletují všude okolo a najednou jako by se čas zastavil.  Stála naproti mě blonďatá holčička, asi 5 let a dívala se na mě. Ani se nepohnula. V mém vnímání časoprostoru to trvalo hodiny, ale v současné realitě to byla možná minuta. Ta holčička měla Downův syndrom. Měla otevřenou mysl, radostné oči a nic neočekávala. Najednou naše tiché pozorování přerušila její maminka. Přišla v tichosti, pohladila holčičku po ramenou a řekla "pojď". Blonďatá bytost v růžovém tričku nereagovala. Najednou maminku něžně odstrčila, přistoupila blíž a objala mě. Chtělo se mi brečet, ale ona se smála. Maminka zůstala zk

Po dlouhé době jsem zase dostala chuť sepsat článek. Jak jste si asi všimli, už na blog nepřispívám zdaleka tak intenzivně jako dřív. Není to tím, že bych neměla co sdělit. Je to proto, že jsem ve fázi, kdy raději poslouchám a nasávám informace. Ale protože chci abyste se smáli, povím vám zase pár příhod od našeho rodinného krbu... Jak se rodí děti... Adámek je chlapec velmi zvídavý, to víme. Je to stará duše a na svůj věk je tak nějak jinde. Už nespočet kamarádek mi řeklo, že z něj vyzařuje cosi, co zkrátka není ani náhodou dětské. Je to možná moudrost a nebo zkušenosti z minulých životů. Dokonce i vím, že jsme se v mém životě potkali už podruhé :-) Onehdá přišel za Ondrou a položil klasickou otázku "jak se rodí děti". Popravdě jsem čekala nějakou pohádkovou historku o semínku, opylení, včeličkách a kytičkách. Ondra usrkl kávu a naprosto bez emocí pravil "penis se vsune do vagíny, v děloze spermie oplodní mámy vajíčko a je z toho dítě". Začala jsem se dusit.

A tak se narodila. Druhá knížka, mé čtvrté dítě :-) Plním si touhu psát a sny se stávají skutečností. Psaní mi evokuje určitou formu terapie a jelikož jsem duší silný introvert, vypisuju se sama ze sebe. O čem knížka je? Hodně lidí se mě na to ptá, ale já neumím jednoznačně odpovědět. Každý si v ní asi najde to, co v daný okamžik potřebuje. Mým cílem bylo ale sdělit, že máme žít, ne jen existovat . Ať každý den stojí za to a že nic není nemožné! Hlavní hrdinka, Amálka, je takové mé alter ego a žije tak, jak já se často bojím. Ale motivuje mě a žene kupředu! Knížka má úžasné ohlasy. Doufala jsem v to, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že nadšení bude až takové. Možná je právě Amálka ta, kterou každý z nás potřebuje určitým způsobem znát a mít po boku. Křest knihy byl... nezapomenutelný! Na jedné kupě se sešli tak krásné energie. Žádná zášť, nepřejícnost, kritika nebo prskavá ega. Všude okolo sebe jsem cítila jenom pokoru, radost z bytí jako takového a viděla jsem jen šťastné oči

Co vidíte v zrcadle, když v něm spatříte svůj odraz? Já jsem hodně dlouho viděla asi nějaké své alterego. Ale prý to tak ženy mívají. Vidí zcela odlišnou "realitu", než vidí ostatní. A je hodně zajímavé, že chlapi to mají většinou úplně opačně, než ženy - jen tak mimochodem, vidím to doma a hnedle třikrát. Adámek se rád kochá svým obrazem, jakožto i jeho rodný otec. Oba se pochválí, zhodnotí, že je to kvalitní matroš a jdou dál. Bertík si vždy uhladí ófu, pozdraví Bertíka, který je podle něj kocoulek a jde. A já? Až donedávna jsem viděla ošklivou a věčne tlustou holku. Vše se zlomilo zase tou mojí třicítkou. Ano, vím, že ji neustále omýlám, ale byl to pro mě vážně velký průlom. Koukala jsem na sebe do toho zrcadla a viděla jsem nijakou, nevýraznou slečinku s tlustým břichem a placatým zadkem. Jednou jsem se zeptala Ondry, co si o tom myslí. On byl úplně v šoku. Nechápal, proč by se sám sobě neměl líbit, proč by se neměl mít rád a proč to sakra mám takhle já? A z jeho údiv

Dlouho jsem vám nic nenapsala. Víte proč? Protože jsem toho hodně sdělovala sama sobě. Transformace, která u mě probíhá je neuvěřitelná. Jsem něco jako pozorovatel svého vlastního já. Někdy mám pocit, jako bych se sama na sebe koukala a sledovala nějaký film. Vystoupím, nehodnotím, nesoudím a jen jsem. Jsem v přítomnosti. Něco ve mně se mění, citlivost a intuice se zvyšují a já jsem neskutečně š'tastná. Našla jsem sama sebe, respektive jsem na té nejlepší cestě ke svému já. Chápu se. Konečně se chápu a opouštím vzorce, ve kterých jsem v minulosti uvízla. A je to tak osvobozující. Nedávno se mě opět snažila mysl přelstít.Doslova mi tlačila klíny do hlavy a hnojila ego, které se mi už dařilo hezky zahnat do kouta.Věděla jsem co je to za hru. Nepřistoupila jsem na její pravdila. A ikdyž jsem zpočátku měla tendence pdolehnout, nakopala jsem ji zadek. Taky se vám to stává? Přijde mi až úsměvné, že současně s vnitřní přeměnou se děje i ta vnější. Když se podívám, jak jsem

Když jsem neměla děti, odsuzovala jsem ženy, teré na své děti řvou. Teď už ne, protože jsem velmi často jedna z nich. To vám najednou vznikne přetlak na hrudi a vy tu páru musíte vypustit. Včera jsem s Adámkem udělala dohodu - když se mu bude zdát, že už to fakt přeháním a jsem nesnesitelná, dá ruku na hrudník. Beze slov. A to samé i já, když mě bude vytáčet k prasknutí a nebudu chtít řvát. Včera večer to už použil, k tomu se usmál a pohladil mě. Musela jsem se pousmát a hned se mi přestalo chtít křičet. Mimochodem, na toto jsem nepřišla sama, ale inspiroval mě samozřejmě pan Dušek. Mimochodem Bertíkovi je to u prdele. V karanténě mi Adámek začal říkat velitelko a Albert pořád jenom jí. Dojídá jídlo po nás všech. Minulý týden na Ondru skoro nezbyl oběd. Ještě se u toho dožaduje piva. Když měl Albert videohovor s moji mamkou, řekl "babko stará, zavolej radši dědu" a bylo vymlováno :D Adámkovi chybí láska s Bětuškou a Terezkou - zdá se že si nemůže vybrat, což chápu,

To, že mám dvě děti víte. To že jsou naprosto rozdíné víte taky. Ale to, jak mě občas točí, to možná ještě nevíte. Tak prosím, zde to servíruji. Adam a Albert. Jeden narozen v roce 2016, druhý v 2017. V porodnici si ze mě dělali srandu, jestli je budu navštěvovat každý rok. Naštěstí jsme udělali plodící pauzu, protože zaprvné bych musela najet na Neurol ve vysokých dávkách a za druhé by z mých prsou nezbylo už tuplem nic. Ani ten náznak sáčků od mléka. Adam, citlivý, velmi rozumný - občas až moc, empatický a klidný! Albert - samoser, svéráz, hlava dubová, ale šašek a životní optimista. Zatímco Adam mě dostává svými moudry, Albert činy. Dnes, když jsem Bertodla po stopětapadesáté napomenula a omylem mi vystřelila ruka na jeho zadnici mi Adámek povídá "mami, můžeš mu to říct normálně snad". Podívala jsem se na něj a odpovídám, že jsem mu to řekla normálně stopadesátčtyřikrát. On ovšem pokračuje v mém vzdělávání "mami, já vím, že tě štvě, mě taky, ale víš, že když mu

Trvá mi poměrně dlouho, než si někoho pustím k tělu. Ano, jsem vlastně docela přátelská a snažím se na lidech vidět to dobré. Než se ale otevřu a pustím někoho do svého srdce, trvá to. Dřív to tak nebylo, všem jsem říkala všechno a tak jsem jim dala na stůl hned all in, což nebylo dobře. Lidé mým životem tak různě pluli. Přicházeli, odcházeli a pár jich zůstalo. Někdo nesnesl mou akčnost, cílevědomost, vervu. Jiný zase nedával přecitlivělost, impulzivitu a zranitelnost. Někdo mi nevěřil, někdo mě neposlouchal, někdo mi nevěnoval žádnou pozornost - nebyla jsem v jeho zorném poli. Já jsem dřív soudila. Pořád! Fakt pořád. Ta je taková, ten makovej, jenom já jsem bez chyby. Říkala jsem lidem, co chtěli slyšet a velmi často se to neslučovalo s mým já. Teď jsem před každým člověkem ta stejná a jedna jediná já. Spíš poslocuhám, než mluvím. Když se mě někdo zeptá tak odpovím, ale neříkám jeho vytouženou pravdu, říkám tu mojí - není to ani dobře, ani špatně, prostě to je. Když se s někým

Včera jsme s Ondrou vedli jeden z našich klasických rozhovorů a já jsem nakonec řekla, že mě asi mají lidi za exota. Ondra mi řekl, že ano, a že jich není málo. Na druhou stranu pak taky dodal, že díky mě, je lepším. Když byste vedle sebe postavili dvacetiletou Radku a tu dnešní, byla by každá úplně jiná. Ondra mě zná od mých šestnácti, tudíž těch mých fází a tváří poznal víc než dost. A přesto je pořád se mnou, miluje mě a stojí po mém boku. Dvacetiletá já měla hodně "přátel", ale taky hodně póz. Říkala co chtěli ostatní slyšet, viděla co si okolí myslelo, že by měla vidět. Nikdy neříkala svůj názor nahlas, protože žádný neměla. Myslela si, že čím víc kamarádů, tím lepší bude člověk. Měla sny, ale neměla odvahu si je plnit. Měla vždy ve všem velké štěstí, ale nikdy si toho nevážila. Líbila se chlapům, ale nikdy si to nemyslela. Nevěděla co chce v životě dělat, protože jí každý od všeho odrazoval. Byla ovce. Třicetiletá já je hodně svérázná a svá. Říká svůj názor nahlas

Když jsem byla na mateřské, začínala jsem slušně magořit - dveře od bytu jsem odemykala centrálem k autu, polévku jsem si dala ohřát do myčky a po dvou hodinách jsem si vzpomněla, že mám hlad :D Ale teď? teď je to podobné, néé li horší! Dneska jsem dvakrát velmi důrazně řekla Ondrovi, ať sakra vypne tu televizi, že mě to rozčiluje. Ta televize nebyla vůbec zapnutá. Včera jsem si svůj šípkový čaj místo do hrnku nalila do pórkové polévky. Poté jsem se napila, pak málem vrhla a nakonec za stálého míchání nalila do hajzlu :D Při dvacetiminutovém hovoru s kamarádkou jsem hledala celou dobu telefon :D Když jsem to v závěru telefonátu řekla nahlas, myslím, že se počůrala smíchy. Na psa jsem venku zavolala "Bertíčku, pojď za maminkou" - byl u toho muž v roušce a protočil bulvy. Šla jsem si nalakovat nehty pleťovým tonikem. To je prozatím vše, ovšem obávám se, že má demence bude gradovat. A jak to máte vy? Taky vám fouká pod tašky? :D

Nikdo nám nezakázal se smát. Tak proč je všude okolo tolik stmutných očí a strohých výrazů schovaných pod rouškou? Pokud se nebudeme smát a radovat, tak co nám zbyde? My jezdíme každý den, respektive dvakrát za den, do přírody - nepotkali jsme ještě ani živáčka a tam tedy roušky odhazujeme. Když jdu ale do obchodu, vidím tolik smutných tváří. Ale proč? To nevidíte jak je na světě krásně? Můžete chodit, běhat, máte možnost si koupit jídlo - hodně jídla a cokoliv vás napadne, můžete sedět v lese a jen dýchat, chodit a užívat si přítomnost slunce, můžete večer vyjít před dům a pozorovat nebe plné hvězd... Tak se pod tou rouškou usmějte. Nic vás to nestojí a my ostatní uvidíme oči s jiskrou v oku a krásné vrásky okolo nich, které dávají najevo, že se umíte radovat. Nezapomeňte, že po každé bouři přijde slunce a každé dno je dobré pro to, že se od něj můžeme odrazit. Vděčnost prosím. Neříkám, že je to jednoduché a neříkám, že to není zkouška. Naopak! Je to čas, kdy můžeme jít místo do

Je to lekce. Lekce pro nás všechny, jak se uchýlit do svého nitra a poznat tu ohromnou sílu v nás samých. Číst knihy, meditovat, užívat si přítomný dech, užívat si přítomnost a chuť jídla, nespěchat, zastavit se. Je to možnost pro nás všchny. Restart. Jak se k tomu postavíme, takové to bude. A prosím myslete na jednu důležitou věc LÁSKA MÁ SILNĚJŠÍ VIBRACI NEŽ STRACH. Pokud si tohle uvědomíte a budete v souznění s láskou, nemůže se nic stát. Nesledujte zbytečně zprávy - důležité informace se k vám dostanou. Nemusíme vědět každou další vteřinu co se událo. Právě teď je ten okamžik, kdy můžeme být teď a tady. Kdy naposledy jste si ho opravdu dosyta užili? A víte co, pojďte mi pod tenhle mini článek napsat, za co jste vděční, co vás opravdu činí šťastné? Tak jo, začnu.. Včera jsem na kopci v Rokytnici začala dělat úplně spontánně stojky. Padla jsem, smála se a Ondra se smál se mnou, protože viděl tu moji opravdovou radost. A jo, já jsem ji fakt cítila!!! Spadla jsem několikrát v

Hledat pozitiva je snadné v době, kdy se nic radikálního neděje. Hledat pozitiva v době, kdy jsou lidi sjetý systémem, je těžší. Ale pojďme to zkusit... Je to takový návrat ke kořenům . Už dlouho jsme všichni potřebovali nějakou takovouhle facku. Utrácíme peníze za nesmysly místo toho, abychom si oblíkli tepláky a šli běhat po lese. Chodíme utrácet peníze do restaurací a doma hromadíme jídlo, které pak vyhazujeme. Kupujeme si stopadesáté třetí tričko, protože na něj dala "boží" blogerka "neodolatelný" slevový kód, místo toho, abychom si vzali to dvacáté, které nám už dva roky leží ve skříni. Okupujeme herny, zábavní parky, srsáme kafe za 166, protože je přece se Starbucksu a na kelímek nám napíšou naše jméno. A tomu všemu učíme nevědomky naše děti, pro které je normální, že mají plný pokojíček hraček, se kterými si nehrají a znají nazpamět televizní reklamy. Tak teď, teď máme příležitost projít se v parku, házet kamínky do řeky, běhat do kopců, stavět domečky v

Pojďme místo sdílení každého příspěvku na Seznamu, místo tlumočení každé zprávy z televize, místo bědování nad životem sdílet to hezké, co se nám v životě děje. Svět si tvoříme myšlenkama!!! Co říkáme, na co byť jen na moment pomyslíme, co sdílíme a komentujeme na sociálních sítích, to si přitahujeme. Nechci současnou situaci zlehčovat , ale když budeme systém podporovat, budeme ho žít. Nesledujte negativní věci , zaměřte se na ty pozitivní. Vždyť každý den toho přináší tolik! Například moje děti dnes s obrovskou radostí skákaly v kaluži. Kluci měli vodu až v trenkách a bahno až za ušima, ale oni byli šťastní!!! A v tu chvíli jsem neměla potřebu myslet na to, jestli mám doma čtyřicátoudruhou hladkou mouku, jestli mám ještě v kabelce antibakteriální gel nebo jestli si stihnu poslechnout další novinky ze světa "onohoviru". Ne! Já jsem byla šťastná, že mám dva malé kluky, kteří mě obejmou a beze slov dají najevo lásku. Proč pořád mluvíme jen o tom špatném? Svět je krásné mís

Jelikož jsem klasická žena a ještě ke všemu jsem nebývala moc sebevědomá, celý můj život se točil okolo jídla, váhy a těsných kalhot.. Jako malá jsem byla samá ruka, samá noha - jak říkal můj milovaný děda. Na základce vše dobrý a na střední jsem se začala dosti "zateplovat". Pamatuju si, že ve čtvrťáku jsem vážila 71 kilo. Necvičila jsem, takže to nebylo zpevněných 71 kilo. Madla lásky byla větší než pavlač a já jsem si dál jedla propečené rohlíky od Hankovce... Něco se ale změnilo a jakmile jsem přičichla k józe , zcela "náhodou" se začala měnit i má strava. Nenutila jsem se do toho, šlo to ruku v ruce...Nicméně jsem se pořád vážila a byla jsem dost v depce, protože 68 nebylo moje vysněné číslo. A tak jsem měla různá období. Jedla jsem pravidelně, málo, skoro vůbec, jen večer, jen ráno a nic nějak nefungovalo. Proč? Protože jsem měla místo hlavy kalkulačku a v zrcadle jsem si viděla jako dělová koule.. Jo, možná můžete namítnout - vždyť jsi hubená, co b

Milá, milý TY chci ti říct jednu důležitou věc - buď vždy sám či sama sebou. Není nic horšího, než se vydávat za někoho, kým nejsi. Nezapomeň, že se nemusíš nikdy před nikým obhajovat, protože ty sám znáš pravdu. Když někdy cítíš smutek a třeba nevíš kudy kam, podívej se na sebe a pochval se za to, co dokážeš. Třeba stojku na hlavě, upéct koláč, běžet s prožitkem, zpívat nebo malovat. Poslouchej, když ti někdo dává zajímavé informace. Odejdi, když poslouchat naopak nechceš. Směj se, když tě to zrovna popadne a nezajímej se o to, jestli někdo poslouchá. Mlč, když není třeba nic říkat. Poraď, když si to situace nebo člověk žádá, ale nedávej vynucené rady. Moc dobře víš, kdy se jak zachovat. Užívej si každý moment svého života. Není to klišé, je to pravda. Teď je teď a budoucnost je mrtvá :-) Nikdy si nevyčítej minulost. Vždy děláme vše tak nejlépe, jak dovedeme. Měj o sobě to nejlepší mínění, protože od toho se bude odrážet celý tvůj další život. A ještě jedna důležitá věc

Podle mě to není vůbec jednoduché. Žít si tak, jak opravdu chceme jen my, sami. Hodnocení okolí je někdy velmi intenzivní a pokud se necháme ovlivnit, najednou můžeme zjistit, že náš život není vlastně vůbec náš. Já žiju svůj život, tak jak ho chci, poslední rok. A neberme to tak, že bych nechtěla děti nebo svatbu - to jsem si přála a moc. Ale nedokázala jsem se prosadit sama před sebou. Neustále jsem plnila něčí očekávání - co bych měla a co se naopak nehodí. Chtěla jsem, aby mě měli všichni rádi a tak jsem říkala co chtěli slyšet. Teď už ne. Říkám jen to, co je mi vlastní. Když s něčím nesouzním, buď mlčím a nebo to řeknu nahlas - ovšem s dodatkem, že je to můj názor a nevím jestli je dobrý nebo špatný. Prostě je. A někdo s ním buď souzní a nebo ne. Dělám už jen to, co mě baví. Co dělat nechci, to nedělám . Je to jednodušší než se zdá. Mě baví i uklízení a vaření. Miluju svůj život, ale až od té doby, co je opravdu můj. Nejlepší je, že už nemám ten urputný pocit, že musím někom

Opravdu reálně jsem si myslela, že s blogem končím. Nevím proč, zkrátka pocit. A najednou mi začaly chodit zprávy, že vás moje články baví a třeba se v nich i vidíte. A tak s koncem ještě počkám... Já psaní zkrátka miluju. Je to můj způsob ventilace a vyjádření sama sebe. Nepíšu proto, abych dostala nějakou spolupráci na krém na prdelku, nepíšu proto, abych měla "lajky". Píšu proto, abych dala terapii sama sobě. A možná i někomu dalšímu. Moje knížka číslo dvě je už těsně před pomyslným porodem a já se nemůžu dočkat, co na ní řeknete. Je jiná než "STŘAPATKA". Je veselá, ale i hodně smutná. Je vtipná, i k zamyšlení. Asi taková, jako jsem já. Svoje stáří a možná že i druhou polovinu života si představuju tak, že budu jen cestovat a psát. Budu mít ten svůj vysněný dům (už vím, který to je, ale nic vám neřeknu:-), terasu, výhled na les, tři děti, bulteriéra, dosavadního manžela :-), dobrou kávu v ruce a úsměv na tváři. Můj život je přesně takový jaký má být. Moje p

Jak často posloucháte svoje myšlenky? Musím říct, že já až donedávna téměř nonstop. Nechala jsem se požírat strachem, pohlcovaly mě domněnky, vytvářela jsem si scénáře a smyšlené reality. Ale teď, díky mému skvělému kamarádovi, který spolu s mým manželem apeluje na statut Buddhy, už to nedělám :-) Zjistila jsem, respektive došlo mi, že mysl je velmi chytrá a zákeřná dáma, která nás tlačí někam, kam nechceme. Když přestaneme mysl poslouchat a začneme být více ve vědomí, život se najednou úplně obrátí. Jakmile mám z něčeho strach, normálně ho pošlu k šípku (většinou volím ostřejší slova) :-) A opravdu to funguje. Pokud nevím, co dělat nebo nevím, jestli dělám dobře, přestanu to řešit. No a světe div se, ono se to opravdu vyřeší samo. Zmíněný kamarád mi radí, že vlastně nemusím dělat vůbec nic - jen házet všechny myšlenky do vědomí. Strach ještě nikdy nikoho nikam neposunul . Teď, když se bojím, beru to jako výzvu a prostě jdu do toho. Pokud by to nemělo vyjít, přijde jiná příležit

Možná je tenhle článek směřovaný na užší skupinu čtenářů, respektive čtenářek. Snad mi prominete, ale nějak jsem měla potřebu to sepsat, protože je to pro mě v tuto chvíli aktuální téma. Od těhotenství se snad každá žena potýká s otázkami, zda dovede být dobrou mámou . Není to totiž taková hračka, jak se může na první pohled zdát. Moc nemám ráda tvrzení "to nepochopíš, dokud nemáš děti", jenomže s narůstajícím věkem (svých dětí :-) mi dochází, že je to velká pravda. Patnáctiletá slečna nemůže pochopit pocity třicetileté matky a třicetiletá máma se stěží vcítí do názorů své padesátileté maminky. Je to tak ale správně, protože život nám přináší rozdílné situace a pohledy, které dokážeme navnímat až s danou zkušeností. Jedno máme ale my, mámy společné - milujeme svoje děti . Chceme pro své potomky to nejlepší. Naše pohledy se můžou měnit a logicky se tak děje, jelikož pro každou z nás znamená "to nejlepší" něco jiného. To, co je dobré pro někoho, nemusí být nutně n

Partnesrké soužití je výzva. Co myslíte? A my, i když máme s Ondrou, řekla bych až divně báječný vztah, podléháme klasickým rozepřím a nešvarům :-) Když se rozhlédnu okolo sebe, vidím samé vztahy. Každý z nás je v nějakém vztahu k někomu. Buď je to milenec, ex partner, manžel, přítel, budoucí přítel, budoucí nabíječ, kamarád do deště (do postele) a tak dále a tak dále. Nic se mi nejeví jako špatně, jen mě baví to pozorovat. Svůj protějšek jsme si vybrali z nějakého důvodu. Já jsem byla třeba na první dobrou okouzlená (velmi povrchně) tím, jak Ondra vypadá. Prostě můj typ na entou. Teď, mě víc než jeho černé kadeře okouzluje jeho pohled na život. To, jak je vnímavý, citlivý, jak dokáže pracovat se svým vědomím, nepodléhá sračkoidním myšlenkám a je zkrátka napojen. To, že si stále myslí, že sklad ponožek je v rohu místnosti, to opomíjím :-) A čím vás okouzlil partner? Vlasy, oči, chemie, intelekt nebo sexy mozek? :D  Letos spolu budeme 14 let - s jednou roční pauzou, kterou ale p

A máme tu začátek roku 2020. Vnímáte ten start stejně jako já? Začínáme znovu. Já tedy tuplovaně. Stojí přede mnou echt výzvy. Do života se mi vrátil jeden člověk, po jehož odchodu byla tenkrát obrovská díra. Naštěstí se zacelila. Vrátily (záměrně s y) jsme se k sobě sice ve stejném životě, se stejnou fyzickou podobou, ale s jiným vntiřkem :-) Beru to jako osudový vztah, možná až karmický. Děkuji za něj. Můj vztah s Ondrou se dostal taky na mnohem vyšší rovinu. Jsou z nás obří parťáci. 14 let. Je to 14 let, co si vybral on mě a já jeho. Ovšem poslední dva roky spolu tak rosteme, že mi to bere dech. Spřízněná duše. Měla jsem to štěstí, že ji mohu mít za manžela. Když se rozhlédnete kolem sebe, svět už není jako dřív - nebo alespoň v mých očích. Ať si říká kdo chce co chce, je zkrátka lepším místem pro život. Možná jsem naivní, možná se jen obklopuji dobrými lidmi, ale cítím to tak. Ve svém životě se mi tak nějak samo od sebe oddělilo zrno od plev. I když "plev" je silné

Když jsem byla na kineziologii, paní terapeutka mi řekla, že raci jsou tu od toho, aby učili ostaní znamení citům. Když to přirovnáte k malířské paletě, například zrozenci ve znamení lva, mají základní paletu barev - černá, bílá, červená, modrá a možná žlutá a zelená. Raci mají od každého základního odstínu ještě minimálně deset dalších. Proč jsem tam vlastně šla?  Tak zaprvé proto, že jsem chtěla namíchat Bachovy esence a za druhé, protože jsem byla ve velkém emočním vypětí a nevěděla jsem moc proč. Klasická račí vlastnost... Asi pochopí jen raci - možná ryby, které k nám, specifickému druhu lidí, mají blízko. Když prožívám nějakou emoci, je to opravdu jízda (Ondra by vám mohl vyprávět). Když brečím, tak hodně intenzivně a dlouho. Když se směju, je to od srdce a nahlas - neumím pozérská pousmání. No a s tím souvisí, že špatně snáším jakékoliv změny. Ale pozor, i změny k lepšímu. Je to vlastně úplně jedno. Najednou musím opusit svoje zaběhnuté "bezpečí" a vydávám se n

Dlouho jsem vám nic nenapsala. A nebylo to kvůli tomu, že bych neměla dostatek času. Spíš jsem měla pocit, že nemám co napsat. S koncem roku se toho hodně událo. Ne pouze v mém životě, ale i v těch okolních. Snad každý můj blízký prožíval nějakou změnu , zkoušku, ztrátu, nebo vítal na svět nového člena naší krásné Země. A já jsem byla jako houba. Všechno jsem to nasávala. A pak najednou "prsk" a skočil na mě můj pověstný strach a úzkost . Asi jsem byla zbytečně moc plná toho všeho... Změny , které se dějí, nechci ještě moc ventilovat, ale jedná se o skvělé věci. Dostávám pár věcí na zlatém podnose a já jsem se zkrátka trošku zalekla. Bylo to moc rychlé a nečekané. Najednou se ve mně projevily "račí" pudy a já jsem měla tendence dělat jeden krok vpřed a dva zpátky. Když tu mi došlo - nemůžu se v životě nikam posunout, pokud budu jen couvat. Musím, tedy vlastně chci, tomu strachu nakopat zadek. Jsem volba. Mám volbu. Jsem svobodný člověk , který nic nemusí. Boh