Zápisník jedné Radky

Myslím si, že zase uzrál čas na trošku odlehčený článek. Jelikož jsem velmi radostný člověk (proto asi jméno Radka), dělám si ze všeho neustále legraci - nejraději sama ze sebe a svého manžela. Ale celkově se snažím vidět věci pozitivně a předčasně se ze všeho nepo... Jak víte,mám doma 4 muže (počítám i obstarožního mopse Bohdana). S mužským pokolením je obecně velká sranda. Každopádně u nás v této chvíli vede Adámek. Jeho průpovídky jsou vskutku humorné a někdy se lehce děsím,co zrovna vypustí ze svých rozkošných úst. Adámek chodí moc rád do školky. Má zde kamaráda, kterému říká se vší láskou příjmením. Je to mladý pan Trajhan- moje ségra, když toto jméno slyšela, domnívala se, že se jedná o asiata TRAI -HAN :D No a tomuto chlapečkovi sděluje Adámek veškeré své prožitky, abych tak řekla. Onehdá po školce... "Mami, řekl jsem Trajhanovi, že je vagína roztažitelný orgán." Sdělil mi Adámek a já jsem se přidusila lázeňskou oplatkou. A víte jak to vzniklo? Né že by měl dom

Mám velkou radost, protože poprvé v životě mám okolo sebe lidi, které tam mít chci. Když si někoho do svého osobního prostoru nechci pustit, nemá vstupenku. Zkrátka řeknu ne. A už z toho nemám výčitky. Nic nikomu nevysvětluju, protože to není moje povinnost. Umíte to? Umíte si vytyčit svůj vlastní prostor a trávit čas jen s lidmi, s kterými doopravdy chcete? Myslím, že je to docela umění, ke kterému vede poměrně dost trnitá cesta. Vždyť nemusíme být se všemi zadobře. A nemusíme se všech ptát, proč nás nemají rádi. I oni mají volbu. Prý jsme průměrem deseti nejbližších lidí. A já chci být opravdu hezký průměr. V tuto chvíli se mi to hezky daří. A je fajn, že jakmile se odchýlím od svého středu, už to okamžitě poznám. Nedělám nic proti své vůli (mytí nádobí, luxování atd. nepočítám). Věřím si. Jo, opravdu si věřím. Nikdy jsem si nevěřila. Naopak. Jen jsem se podceňovala a litovala. Ale od té doby, co mám zdravé sebevědomí se mi daří. Udělej to taky... Je skvělý, že jsme oficiálně s

Poslední dva roky nad věcma hodně přemýšlím. Nad životem, blízkými lidmi, ale hlavně sama nad sebou. Nikdy dřív jsem to do takové míry nedělala. Jsem ráda sama. A už netrávím svůj čas s někým jen proto, že bych měla. Vždycky je příliš brzy... Na co? Na odchod. I když vám bude osmdesát a za sebou budete mít celý život, nebudete chtít odejít. Život je tak rychlý, až mám pocit, že jdeme z nuly na sto. Narodíme se a najednou máme i my, děti a vnoučata, možná i pravnoučata. Vždycky je zkrátka příliš brzy na to si říct, že teď je ten čas... A proto už neztrácím čas. Když něco cítím, prožiju to a řeknu. Když mi někdo chybí, zkrátka nemám problém udělat první krok a dát své pocity najevo. A naopak, když v něčem být nechci, už odcházím. V současné době mám kolem sebe velmi málo lidí. Ale když to vezmu z druhé strany, pro někoho málo, ale pro mně obrovský počet lidí milujících, radostných a hlavně se svou tváří. A to je pro mě nejlepší stav, k jakému jsem se mohla propracovat. Jsem cíl

Jsem matka a postupem času jsem se částečně zařadila do týmu šílených matek. Naštěstí mám ještě schopnost nějaké sebereflexe, takže když začínám do onoho davu zapadat, blikne mi pomyslná kontrolka a s díky vystupuji. Já si prostě myslím, že by matky neměly slintat na své děti . NIKDY! Jako vám by se líbilo, kdyby na vás někdo flusnul? :D Třeba v práci, šéf "hele Máňo, máš na tváři kousek kuřete od oběda" tfuj a plivne na vás. Plivanec pak rázem otře rukávem a jste jako ze žurnálu. Zkrátka, když je dítě špinavé, nechte ho špinavé, popřípadě použijte vodu či vlhčený ubrousek. Ale neslintejte! A co třeba takové olizování lžiček ? Tak z toho bych se šla vyzvracet. Dáváte svému roběti například jogurt a než mu vložíte lžičku do úst, oblíznete ji. Jakože cože??? To dělala přesně moje mamka a lechtá mě v žaludku, jen si to představím. To je krajně nechutné. Oblizujte si svoje příbory! :D A pak tu máme takovou sortu maminek, které nenechají své děťátko dotknout se špíny . Sto

Vegetarián? Nutritarián? (Ne)pička mléka? Veganka? Čokoládoholik? Tak v jaké škatulce ty teda jsi? Tak možná někoho překvapím, ale v žádné škatuli se zatím nenacházím. Co platí asi konstantně je, že nejím maso. Ale pozor! Tady trošku lžu, protože v těhotenství a Adamem jsem sežrala grilované kuře a byla jsem mastná od ucha k uchu. Ano, v prvním těhotenství jsem jedla i řízek! I já neznabožka! No, ale bereme li v potaz mé normální, tedy netěhotné stavy, tak během nich maso nejím. Ne z etických nebo jiných důvodů, i když s těmito názory souzním. Já maso nejím, protože mi nechutná. HA! Až se mě budete chtít zbavit, dejte mi flák syrového masa na čelo a jisto jistě zhynu :D A co kraví věci? SNAŽÍM se nejíst. To slovo "snažím" je záměrně velkým písmem, protože nejsem ortodoxní. Občas si dám na bramboru máslo. Občasně si dám kraví smetanu do mléka a občas spasu vanilkovou zmrzlinu. Každopádně je to velmi minimálně. Kafe bez mléka nevypiju, ale pokud mám na výběr, šoupnu tam

Ahoj Radu (vím, že se necítíš dobře v oslovení Radko, tak píšu "Radu"), pamatuješ, jak jsi byla skeptická a nedůvěřivá sama k sobě? Jak jsi nevěřila ve svůj vlastní úspěch a hodnoty? Vzpomínáš na to, jak jsi věřila řečem okolí? Jak jsi nebyla sama sebou? Jen jsi se škatulkovala a chtěla být nejlepší. A vidíš? Vidíš, jak daleko jsi to dotáhla? Te už se cítíš být opravdu ženou - jak uvnitř, tak navenek. Odložila jsi toho kluka do pozadí a dovoluješ si být krásná. Protože ty jsi. A jsi taky moc zajímavá. Každá žena, bytost je. Našla jsi se v psaní. Dovolila jsi prostoupit svoji přirozenost navenek skrze psané slovo. Už nemáš potřebu být přede všemi hezká. Umíš říci "ne". Víš, že okolí se prostřednictvím tebe jen zrcadlí. A hodně se ti ulevilo viď? Víc a víc věříš v sílu lásky a umíš žít okamžikem. Jsi sama sobě největším učitelem, přítelem a láskou. Víš, že nemusíš nikomu nic dokazovat. Umíš žít naplno a opravdově dýchat. Ale byla to cesta, viď? Nestydíš se z

Vlastně úplně nevím, jestli jsem ta pravá osoba, která by mohla radit. Ale spíš než rady, vám řeknu moji cestu. Mít zdravé sebevědomí je super, ale k jeho získání vede často trnitá cesta. Celé dospívání, pubertu a vlastně už i velkou část dospělého života jsem žila s pocitem, že nejsem hezká , dost chytrá, dost vtipná, dost úspěšná a Bůh ví co ještě. Ale asi nejvíc jsem bojovala s pocitem ošklivosti . Nepřipadala jsem si ani trošku hezká a navíc jsem nebyla nikdy spokojená se svoji postavou. A čím méně jsem si věřila, tím více to bylo vidět - ošklivá pleť, zničené vlasy a né že bych byla tlustá, ale rozhodně jsem nebyla hubená. Zmocňoval se mě pocit, že nic neumím a že se nemůžu v žádném odvětví prodat, protože na to zkrátka nemám. Opět s příchodem třicítky nastal zlom - je to můj nejlepší vyzkoušený věk :-) V "třicítce" se cítím zkrátka jako ryba ve vodě. Dala jsem si rovnátka na křivé zuby, opravdu hodně se věnuju pohybu a psaní. Poprvé v životě mám touhu po dlouhých v

Tenhle článek si v hlavě sumíruju už docela dlouho. Ale něco jinýho je o tom jen přemýšlet a něco jinýho je říct to nahlas, nebo psát. Včera večer jsem říkala Ondrovi, že se chystám psát tento článek. Strašně se vyděsil a řekl, ať nic nepíšu, protože tím něco přivolám. Ale jak můžu přivolat něco, co nejde ani oddálit, ani zrušit? Zkrátka jednou to přijde. Já ani on nevíme kdy. Z celého srdce si přeju, ať je to minimálně za padesát let. No jo, ale nemůžu na to spoléhat... A není to rouhání, nebo strach. Je to jenom uvědomění si. Já už se totiž ani nebojím. Tedy, nebojím se své smrti, abych byla přesná. Žití bez svých milovaných je pro mě otázka jiná a nic takového si nepředstavuju. Jsem smrtelná. Stejně jako všichni ostatní. Nevím jak, nevím kdy, ale vím, že se to prostě stane. A až to přijde, už mám jasnou představu o tom, jaké by mělo být rozloučení. Přijdu vám divná? Nejste sami :-) Chtěla bych rozprášit na místo, kde jsme se s Ondrou brali. byl to pro mě nejkrásnější den živ

Ano, někdy se ví, co Bůh chystá, ale hodně často o tom nemáme ani tušení... Párkrát v životě jsem se potkala se smrtí. Sáhla na rameno lidem okolo mně. A víte jak si ji představuju? Jako nádhernou, éterickou vílu, která není zlá, ale naopak, je velmi přívětivá. Chytne nás za ruku, převede nás přes most a my začínáme další etapu "života". Už několikrát v životě jsem si uvědomila, že i lidé, o kterých jsem si myslela, že tu budou navždy, odejdou. Myslela jsem si, že mi můj děda bude vyprávět příběhy navždy. Jednou mi ale tu pohádku řekl naposledy a od té doby už zní jen v mé hlavě. Byla jsem si jistá, že člověk, který nikdy nezemře, je máma. Když se ji ale tenkrát dotkla, byť jen na okamžik, ta éterická víla, došlo mi, že i moje máma tu nebude pořád. A stejně táta. Ten silný chlap, který si dělá ze všeho srandičky a zřídkakdy dá najevo city. Ten přece s tou vílou nepůjde. Ale jo, on už s ní několikrát taky málem šel. A nakonec mi došlo, že s ní půjdeme všichni. Bez výjimky

Já mám normálně někdy pocit, jako by mě někteří lidé znali stejně dobře, jako přinejmenším Ondra. Jsem ta holka, co začala být divná, protože se víc směje a dělá zvláštní věci. Aha! A tak, aby to bylo jednodušší, rozhodla jsem se toho na sebe prásknout ještě víc a tím ubrat prostor pro případné domněnky. Jo, jsem divná! A teď, ve svých třiceti, jsem asi nejdivnější za svůj dosavadní život. Například mám takový spešl aromaolej, který čichám kdykoliv se mi zamane. Je to legální, voní, není to droga, ale vymrskne vás to do hodně vysokých obrátek. A jo, uznávám, že to občas vypadá faaakt divně. Už asi pět měsíců piju každé ráno (s několika přestávkami na dovolených) řapíkatý celer. Né proto, že to teď frčí, je to cool, in a instafriendly. Piju ho proto, že pak jdu pravidelně na záchod, mimo jiné. Taky divný, že jo. Nosím na ruce buddhistickou šňůrku. Věřím, že mě chrání. A je to skvěle divný . To jen až se mě někdo bude zase ptát, co je to za modrou bavlnku na zápěstí. Mám mál

Prý každému z nás život naloží tolik, kolik jsme schopni unést. A to si někdy říkám, že někteří lidé musí být sakra silní.  Já mám v životě vlastně dost štěstí. Většinou když něco chci, podaří se mi to získat - vlastní pílí a přinášením užitku. Nikdy nejdu přes mrtvoly a vždy se snažím spolehnout sama na sebe. Jednou, kdysi na střední, jsem měla sen, že bych se chtěla živit psaním. Nevěděla jsem zdaleka, co to obnáší, jestli jsem dost dobrá a vzhledem k tomu, že jsem chodila na zdrávku, byla má představa v té době vlastně dost nereálná. Jediné co jsem věděla bylo, že mi šlo psát sloh. Vždycky jsem měla hodně bohatou fantazii a všechno co vás napadne si ihned vizualizuju. Třeba křestní jména. Ať mi řeknete jakékoliv jméno, řeknu vám jakou má barvu: Radka - červená, Renáta - červená, Adam - žlutá, Albert - žlutá, Ondřej -modrá, Gabriela - tmavě fialová, Petra - oranžová. A nebo roční období? To samý! Leden je bílej, únor okrovej, duben modrej. Takže jo, nějaká trošku senzitivita nebo

Víte co si myslím? Že za to z velké části může výchova a tak nějak životní styl obecně "podívej, Anička dostala z testu jedničku, není takový lajdák jako ty" nebo "všimla sis, že by byla Terezka neustále tak špinavá? To ti nemusím už žádné nové šatičky kupovat!" Jsou to možná v prvopočátku nevinné fráze, ale mohou způsobit hodně šlamastiky. Začneme závidět Aničce jedničky a Terezce krásné, nové šaty. A časem se to stupňuje a stupňuje, až nám z nějakého důvodu vadí dokonalý vztah kamarádky, luxusní auto souseda, úžasná kariéra sestřenice a tak dále a tak dále. Kdybychom si ale uvědomili, třeba že Anička je sice dobrá na matiku a má samé jedničky, ale já umím krásně tvořit věty a psát skvělé příběhy, spadl by nám kámen ze srdce. Že sice Terezka má opravdu nádherné šatičky, ale já stejně radši nosím otrhané džíny, hodně by se nám ulevilo. Když má kamarádka skvělý vztah, je to super. A pokud ho já nemám, tak se těším na to, až ho mít budu. Život je jedna velká volba

Mluvit o jiných lidech, hodnotit je, poukazovat na jejich "chyby", škatulkovat, to je zkrátka asi součást lidského pokolení. Ale co když to dělat nechcete? Třeba já, já to dělat nechci. Ale nejprve bych ráda řekla, že nejsem žádná světice a dříve jsem to dělala taky. A dost. Možná jsem se tím snažila zakrýt své chyby, zmatek sama v sobě nebo to byl nedostatek sebedůvěry. Nic z toho mě neomlouvá, ale jak řekl pan Kafka: "Minulost je mrtvá, život začal právě teď". Nemá cenu se babrat v tom co bylo, jaká jsem byla špatná. Je mnohem lepší si své chyby uvědomit, poučit se a dál jít jinou cestou. Sebetrýzeň ještě nikdy nikomu nepomohla. A i teď, když jsem to vzala za opačný konec, je několik lidí, se kterými si nerozumím, odlišně rezonujeme a tak nějak nesouzníme. Ale víte co se změnilo? Nekydám na ně hnůj. Věřím, že každý člověk je v jádru dobrý a v tuto chvíli je jen dobrý pro někoho jiného. Ne pro mě a já nejsem pro něj. A není to dobře ani špatně, zkrátka to je.

Zdá se mi, že v poslední době nějak moc přemýšlím. Tedy, abyste si nemysleli, určitě netrávím čas s rovnicí o dvou neznámých a nezkoumám politickou situaci v Litvě, já "jen" přemýšlím o životě. Jak už jsem několikrát psala a sdílela, moje cesta teď vede trošku jiným směrem než cesta mnoha mých známých a přátel. Některým je to jedno a jsem pro ně stále stejná Radka, kterou mají rádi. Jiní si myslí, že jsem se zbláznila, klepají si na čelo a v tichosti odchází. No ale pak je tu třetí skupina lidí, který FAKT SERU :D Musím tedy říct, že jsem se toho o sobě z kuloárů dozvěděla už mnohé. Dokonce i to, že nám to snad s Ondrou neklape? No, tak jestli mi to s někým neklape, tak s čokoládou, protože ji sežeru víc než je zdrávo. Na Ondřejově půdě je vše až nadstandardní. A právě můj muž mi říká, že až přestanu řešit, co si o mně myslí ostatní, vystřelí mě to vysoko do vesmíru. On je v tomhle úplně free. Nezajímá ho, co říká Máňa od hnojníku nebo Vilém co peče housky. On je zkrátka

Čím jsem starší, tím méně přátel mám. Čím jsem starší tím víc si jich vážím. Čím jsem starší, tím víc si je vybírám. Být obklopována milujícími lidmi je dar, radost a tak trochu umění. Když jsem se rozhodla přijít toho léta 89 na svět, měli mě pravděpodobně všichni rádi. Nikdo neměl důvod mě nedejbože nenávidět, nebo nemilovat. Byla jsem rozkošná holčička, která se narodila čistá jako lilie. Postupem času jsem si, už jako dítě, vytvářela okruh svých známých, kamarádů a přátel. Mým životem jich prošlo hodně. Pár jich zůstalo (opravdu hooooodně málo) z dětských let - myslím, že mi stačí maximálně čtyři prsty na rukou. S některými se dokonce vídám dodnes - zde mi stačí prsty dva. Hodně jich odešlo (nestačí mi ruce) a hodně jich přišlo - v tomto případě je maximální součet prstů na obou rukách ten maximální a to možná přeháním. Moje osobnost se vyvíjela, utvářela, někdy šlápla fakt vedle, jindy se mnohé naučila. Lidé po mém boku to buď ustáli, nebo v tichosti odešli a někteří se otoč

Jak jsem si myslela, že se s příchodem třicítky nic nezměnilo, tak změnilo. Uvědomila jsem si, že jsem smrtelná. Už jako malá jsem se hodně pídila po tom, jak to "tady" všechno začalo. Vím, že mi mamka tenkrát nedokázala odpovědět, když jsem se sáhodlouze vyptávala, kdo byl na světě teda první. Tehdy mě zajímal začátek. Teď mě zajímají konce - a nebo nové začátky? Není to tak, že bych před třicítkou nevnímala smrt. Moc dobře jsem věděla, že existuje a že potkává všechny lidi. Ale nikdy jsem si nepřipouštěla, že potká všechny lidi, včetně mně. A tak jsem začala mít strach. Spustila se tím má další, v pořadí asi druhá, transformace. Začala jsem meditovat, opravdově dýchat, v klidu jíst, víc praktikovat jógu, zase o něco méně soudit a více chápat. Smrt je něco, co nás asi každého trošku děsí. Je to proto, protože nevíme co to vlastně je - tedy většina z nás to neví. Smrt je spojována se smutkem, ztrátou, koncem. Ale co když je smrt další začátek. Co když nežijeme jen je

Impulzivní. Láskyplná. Milující. Hysterická. Empatická. Kamarádská. Ztracená. Hledající. Obětavá. Pracující. Unavená. Svá. Svéhlavá. Něžná. Hlasitá. Opravdová.  Nikdy jsem nepřemýšlela nad tím, jaká budu máma. Nikdy jsem si ani co by se za nehet vešlo neuvědomila, jak těžké je být mámou. Nikdy jsem nestudovala jak se to dělá "být mámou". Já jsem zkrátka vycítila, že teď je ten čas. Že teď to zkusím. Zkusím udělat všechno proto, abych v daný okamžik byla ta nejlepší máma pro své dítě. Být nejlepší máma, ale neznamená být dokonalá. Znamená to své dítě milovat. A milovat i sebe samu, protože láska se prociťuje a předává. Láska se neučí. Já nejsem ani v nejmenším dokonalá. V ničem. A už vůbec ne v mateřství. A možná v té nedokonalosti tkví právě ona dokonalost :-)  Snažím se být svým dětem kamarádkou, ale i mantinelem. Nejsem soudce, jen směruju. Umím na ně zplna hrdla křičet a pak se jim omlouvám. Asi to není výchovné, ale je to upřímné a cítím to tak. Chci aby kluci v

Ráda bych dnešní článek věnovala duším, které mě umí vytáhnout z bahna, které obejmou když se mi chce plakat, které mě podpoří v mých šílených nápadech (které bývají jako neřízená střela) a které se se mnou smějí až do konce. Když se řekne "anděl", každý z nás si vybaví něco jiného. Pro někoho je to nadpřirozená bytost , pro jiného přítel, dědeček, nebo máma. Pro mě je anděl jak bytost, kterou nevidím, ale jen cítím, tak i člověk, který má andělské vlastnosti. Člověk, který nesoudí, ale přijímá. Člověk, který hledá na všem to krásné. Člověk, který bere život takový jaký je a je smířen se svou smrtelností. Člověk, který vyzařuje čistou energii, dokáže dávat, ale i v dobrém (od dobrého) brát. Můj anděl je můj manžel. Opravdu. Je to člověk, který se narodil proto, aby šířil štěstí.  Můj anděl je moje máma, která mě s nesmírnou láskou porodila a vychovala. Je to máma, která mi nikdy nezavřela náruč, vždy mě vyslechla a objala. Do andělské tlupy patří celá moje rodina, která

Možná tenhle článek nebude až tak pozitivní, ale bude od srdce. Bude bez přetvářek, kudrlinek a pozlátek. Bude o životě, sebepoznání, sebelásce a rezonanci. I když se snažíme být lepšími lidmi , posouvat své vědomí na trošku jiný level, i když se snažíme dávat lásku a být pozitivní , někdy přichází zkoušky, které nám zkrátka dají na frak. Všimla jsem si jedné takové přímé úměry - čím víc se nějak duševně posouvám, přijímám různé myšlenky zasvé, tím víc se mi mění okolí . A já ty proměny vlastně hodně špatně snáším. Jsem typický složitý rak - ve všem se pitvám, dávám své city na talíř a někdy je pak musím posbírat, protože se parádně rozsypaly. Každý máme nějaký úkol. Každý z nás se posouváme na další a další schod a čím lépe zvládneme ten první, tím snadněji stoupáme na ten další. Taky to máte? Taky jste se za poslední roky staly součástí proměn? Někdy si říkám, proč se mi lidi neměníme všichni společně, ruku v ruce. Místo toho velmi často kráčíme každý trošku jiným směrem -

Vždycky když spadnu na hubu, jako by někdo přišel, podal mi ruku a zvedl mě zase nahoru. Bývala jsem jako houba - a z části ještě pořád jsem - nasávala jsem všechno dobro i zlo světa. Už ale vím, že tohle není můj úkol. Mamka mi vždycky říkala "Radu, na tebe se někdo jen křivě podívá a ty už pláčeš. To nemůžeš, zničíš se", a já už asi vím jak to myslela. Já nemůžu spasit svět, nemůžu odpracovat poslání ostatních lidí, nemůžu žít z negativ. Jsem tu sama za sebe. Dostala jsem šanci být nejlepší, jak jen dovedu. Teď, ve svých třiceti letech už taky vím, že když na mě někdo plive jedy a hází šípy, není to můj problém. Poměrně lehko se to chápe, ale když tu situaci prožíváte, stojí to hodně úsilí, abyste si to uvědomili. Jsem rak. Citlivý rak. Pořád hodně pláču, ale o něco víc se směju. Prožívám každou emoci. Když jsem naštvaná, tak křičím a můj obličej dělá neskutečné grimasy. Když se směju, tak opravdu zplna hrdla a z plných plic. Nechci ani v nejmenším tvrdit, že jsem neu

Stejně tak, jako je velmi důležité s dětmi být, je naprosto stejně důležité být bez nich. Možná vás přepadly někdy pocity, že se vám chce skočit z okna, prodat vaše milované poupátko a nebo ho seřezat na jednu hromadu. Nic z toho neuděláte. Možná proto, že je to jen momentální citový kolaps a možná proto, že máte strach z policie :D Byla bych ráda, kdybyste tento můj článek nebrali příliš vážně, protože svoje děti samozřejmě zabít nechci (většinou) :D O své děti se staráme. Je to tak nějak přirozené a stejně nám nic jiného nezbývá. Dokud si neumí to naše rozkošné robě samo odskočit na toaletu a ostříknout řiťku v bidetu, zkrátka musíte jít a čuchat ta hovna všude okolo. Tedy vlastně nejen čuchat, ale i otírat a ještě se tvářit, že je to strašně roztomilý. Děťátko nejprve kojíte, potom krmíte, šišláte na něj, občas se před ostatníma matkama na pískovišti tváříte, že vás ten váš malej kedloubek fakt nikdy nesere, a že je skoro Bůh (ó Dío). Ale ruku na srdce, občas máte sakra chuť s

Opravdu reálně si myslím, že si hodně lidí myslí, že přeháním a mlžím. Že si přidávám a nemluvím pravdu, když říkám, že můj vztah s Ondrou je osudový a naprosto láskyplný. Ale víte co? On fakt je. Takových lidí, chlapů, jako je ten můj chodí po světě sakra málo. Jsem každý den vděčná za pohled do jeho očí, za jeho škádlení a hašteření, za jeho úsměv s dolíčky a i to, jak se postupně nafukuje, když ho něčím naštvu. Ondra mě zná líp, než se znám já sama. On přesně ví co se odehrává, když hystericky pláču, jak reaguju, když mi někdo ublíží, jak se cítím raněná, když mi někdo křivdí, jak jsem impulzivní a svéhlavá minimálně jednou za den. On ví, kdy mě vyslechnout, kdy nemluvit, kdy si dělat srandičky a kdy mi nechat prostor. Už tenkrát, před 13lety, když jsem ho poprvé viděla, bylo mi jasné, že tohle nemůže skončit jinak, než životní láskou. Ondra je můj nejlepší kamarád, jsem před ním doslova nahá. Nic netajím, nic neskrývám, jen jsem. A i když náš vztah prodělal opravdu těžké

Čím dál tím víc si uvědomuju, že je sakra důležitý být manželkou. A nejen papírově. Zkrátka parťačkou, partnerkou, holkou na blbosti a i holkou do postele. Co si budeme povídat, jakmile se na scéně objeví nejrychlejší spermie, my ženy často začneme blbnout. A může to mít různé stupně. Začíná to tak, že pomalu, ale jistě, tak nějak přirozeně sklouzáváme k bio věcem (i já) - což je super, neskončí li to tak, že jsou z nás "bio lesany". Krajkové prádlo vyměníme za pohodlné bambusové a večerní orgie za hlasité chrápání s přeleženou rukou a slinou v pravém koutku úst :D Vlasy si nemyjeme každý den (někdy ani týden), používáme nadměrné množství suchého šamponu, na poličce leží vyschlá řasenka a mluvíme v množném čísle. Jakmile se radši začneme dívat na Ordinaci v bůhvijaké zahradě, spíme ve vytahaných teplákách a začne nás "bolet hlava", asi je něco špatně... Nechci tím říct, že být mámou je málo. Být mámou je nejvíc. Je to dar a bezmezné štěstí. Ale být ve šťastn

A je mi 30. Možná by někoho mohlo napadnout, že kráčím vstříc věčnosti, ale opak je pravdou :D Cítím se lépe než v osmnácti a mám chuť si plnit sny! Jsem rak - dva kroky dopředu, dva zpět. Ale s příchodem "třicítky", jako by mě něco nakoplo a já jdu s hlavou vztyčenou jen kupředu. Nebojím se přijímat komplimenty a usměju se sama na sebe v zrcadle. Už znám svou cenu, cením si svého okruhu několika málo přátel, den ode dne víc a víc miluju svého muže (a užívám si svého majetnického práva, když na něj čučí cizí ženy :D) a snažím se být méně hysterická, když se mi Bertík zakousne do lokte a Adámek mi řekne, že vypadám jako stará kráva :D Možná je třicítka zlom , ale pro mě každopádně pozitivní. Necítím se stará, ošklivá nebo ztrouchnivělá :D Miluju svoje vrásky kolem očí, protože jsou od smíchu. Rovnátka ze mě dělají mladici, čímž jsem si jistá, protože po mě v Lidlu při každé koupi piva pro Ondru, vyžadují doklad :D Sport mě udržuje v kondici, ale hlavně v psychické pohodě.

Co si o nás myslí "ti druzí" - to je zkrátka dogma (ano, je), které nám často nedá spát. Co bychom měli, co naopak ne, jestli si tu sukni vzít? Není až moc krátká? Není ta rtěnka moc rtěnkovatá? Neřekla jsem ten názor moc nahlas? Řekla jsem tu příhodu přesně tak, jak byla? Neupravila jsem si odstín fialové barvy na tričku co měla ta paní? Sakra, co si o mě řekne Máňa, odsoudí mě? Hele, tak se na to pojďme hromadně vysrat (klidně i doslova). Nosme co se nám líbí, líbejme se s kým chceme, dejme si kafe když máme chuť, ochutnejme sýr i když jsme duší vegetarián, styďte se, když se necítíte ve své kůži a nebo zařvěte nahlas na ulici, když si ukopnete palec. Ať si Máňa a Váňa políbí zadnici. Nikomu není nic do toho, jestli to tričko bylo opravdu tak sytě fialové, i kdyby bylo modré. Nikdo nemá právo vás soudit. Ani máma, ani táta. Prosím vás, dělejme si všichni co chceme. Nepřiživujme se na ostatních. Neničme si karmu. Prodlužujme si život. Nešvitořte za zády. Pokud nejste s

Ano, máme za sebou první dovolenou v zámoří. Já jsem rozhodla, Ondra povolil opasek u šrajtofle a jali jsme se poznávat cizí kraje a hlavně mravy. Jelikož jsem dobrodruh tělem i duší, po delším zvažování jsme se rozhodli uskutečnit dovolenou bez cestovky. Ondry zodpovědnost mi nejprve oponovala, ale nakonec mi dal zapravdu a řekl, že když už, tak už! Destinaci jsme vybírali podle doby doletu a ceny. Zvítězilo Trapani . Pokud nevíte kde to je - též jsem to nevěděla - je to Sicílie. Babička se hrozila Etny, mamka naší dobrodružné povahy a já letu. Každý měl něco. Ubytování jsme si našli na Airbnb , což se později ukázalo jako báječná volba. Měli jsme opravdu z řiťky kličku na domácího Ettoreho, který se o nás, spolu se svou rodinou, staral jako o vlastní. Nakonec z toho nečekaně vyšla dovolená all inclusive :D Troufám si říci, že jsme se velmi spřátelili - až tak, že jsem se začala učit italsky a v říjnu letíme jen s Ondrou na víkend do Palerma. Babička se již hrozí nejen Etny,

Já si myslím, že život ženy se točí okolo břicha. Tedy nejen okolo jejího, ale i okolo břich těch ostatních žen (břicha mužů nás nechávají chladné). Snad každé holka, dívka, žena (včetně mě), kterou jsem kdy potkala, přede mnou alespoň jedenkrát zmínila slovo "břicho". Břicho je partie , která nás dovede doslova nasrat. Pořád ho zatahujeme, vtahujeme, stahujeme, zdá se nám nedotažené. Nosíme kalhotky Bridget Jonsové (pak se nechceme svlékat před pinďourem - vlastně ani nemůžeme, zalezl by do ulity :D), na pláži nedýcháme, aby nebyla vidět kůže navíc, při sexu s novým mužem se soustředíme na vyzmizíkování špíčků až z toho zapomeneme, že nějaký sex vůbec je. Jestli jste nikdy neřešila své břicho, okamžitě mi napište a já to vryji do memoárů! Třeba moje břicho se za můj život dost mění. Dost. Když jsem byla malá, měla jsem ho propadlé a lezla mi ven žebra. V patnácti, jsem se seznámila s madly lásky (asi aby se u mne mohl chlapec ukotvit), před maturitou jsem měla ze